Pád všech neřádů (Ukázka, strana 99)

a aura oblíbence od začátku turnaje zmizely a teď je nahradil tvrdý, vypočítavý výraz. Nedivila se mu, že se změnil. On ji pravděpodobně bez těch dokonale upravených vlasů a úst ne­ ustále nalíčených leskem na rty taky skoro nepoznával. „Jak to šlo s MacTavishem?“ zeptal se. „Moc jsem z něho nedostala. Je odolnej vůči duševním kouz­ lům. I nutkavejm.“ „Co? Jak to?“ „Nevím, ale pohrozila jsem mu natolik, že souhlasil, že Plášť spraví, takže někdo nejspíš bude muset zaskočit k němu do ob­ chodu a přinýst zásoby. Studijní materiály. Grimoáry…“ Isobel se v myšlenkách vrátila do zadní místnosti jeho kletbokrámku — ke své cele — a zachvěla se. „Nemusíš to bejt ty,“ uklidnil ji Finley jemně. „Jo, ehm. Díky.“ Nevěděla, jak má reagovat na projevy laska­ vosti od kluka, jehož před několika okamžiky málem zabila. „Na co ses mě to chtěl zeptat?“ „No. Takže, venku jsou všichni ti reportéři, že jo? Říkáme si, že bys s nima měla udělat rozhovor.“ „Cože?“ Isobel střelila naštvaným pohledem po Briony, která se nervózně tahala za cop. Taky ji mohla varovat. „Hodně jsme o tom přemejšleli a přece tu kletbu nemusíme zlomit sami. Už ne. Pokud jim jasně vyložíme náš plán, možná by nám Ilvernathští mohli pomoct. Možná nám ostatní rodiny povypráví svoje příběhy o svejch Relikviích a Dominantách.“ Isobel se nad tím jeho skoro hmatatelným optimismem ušklíbla. Neexistovalo nic, co by hezký, sympatický Finley Blair nedostal ve chvíli, kdy si o to řekl. „A nemůžeme se jich prostě zeptat v soukromí?“ „Ne všichni nám budou chtít pomoct — aspoň bez trošky tlaku veřejnosti.“ „Řekněme, že by nám Ilvernathští hypoteticky pomohli. Jen­ že bez Pláště je nám to stejně k ničemu.“ 98

„Já vím, ale říkalas, že na tom Reid maká, ne? Tak tohle bu­ deme mezitím dělat my. Přijdeme na další odpovědi.“ „My bysme ten rozhovor udělali sami,“ vysvětlovala Briony omluvně, „ale… no, ty seš tvář Surový sedmy už skoro rok…“ „Jo, kvůli tobě!“ zavrčela Isobel a Briony měla aspoň tolik sluš­ nosti, aby se ošila. „Já jsem slavná bejt nechtěla. Nic z tohohle jsem nechtěla!“ „My víme, my víme,“ vložil se do toho rychle Finley. „A my se toho rozhovoru budeme taky účastnit, ale dává smysl, abys ho vedla ty. Celej svět tě zná líp než nás. A slyšelas ty reportéry ven­ ku. Všichni si chtějí poslechnout něco o tom polibku s Alistairem.“ Přestože logiku jejich uvažování Isobel nemohla zpochybnit, stejně měla intenzivní pocit, že se na ni domluvili a že to celé zosnovali za zavřenými dveřmi. Z představy, že by měla nahodit slizký, falešný úsměv jako její otec, se jí dělalo zle. „N‑ne,“ vykoktala. „Chcete jim dát sólokapra? Tak co kdybys­ te se před celým městem líbali vy dva?“ Briony zrudla. „Já… To by nebylo…“ Finley si rozpačitě odkašlal. „Mrzí nás, že tě o to musíme žádat, fakt že jo. Ale mohlo by nám to hrozně pomoct a my tam s tebou celou dobu budeme. My tři jsme tým. A s turnajem skoncujeme — společně.“ Isobel se nelíbilo, jak konejšivě a upřímně zněl jeho hlas, jak snadno se jí dostal pod kůži. Možná se v nich pletla. Možná byla jediná, kdo už si plánoval útěk pro případ, že dojde k nejhoršímu.

Nevěděla, jakého člověka to z ní dělá. „Fajn,“ procedila přes zaťaté zuby. „Udělám to.“ Půl hodiny nato Isobel neměla jinou možnost než se prohléd­ nout v zrcadle. „Kašli na to. Soutěžíš v turnaji na život a na smrt.“ Briony se­ děla na sklopeném záchodovém prkénku, jako by se právě finti­ ly na školní ples. „Mělo by bejt úplně jedno, jak vypadáš.“ 99

To se Briony lehko říkalo, když měla hladké rovné vlasy, které se nekrepatily při nejmenším náznaku deště, a tváře bez jediného pupínku, co nepotřebovaly korektor na každý beďar a jizvu. „Jo, no, pamatuješ si na ten bulvární časák, ve kterým loni vyšel článek o tom, kolik vážím? Protože já jo.“ Isobel se štípla do tváří a pak se zašklebila, když její bledou pleť nezbarvil žád­ ný ruměnec.

Briony si pohrávala se svými čaroprsteny. „Je mi to fakt hroz­ ně líto. Tohle všechno.“ „Nemusíš se furt dokola omlouvat.“ „Já mám pocit, že musím.“ „No, tak to nedělej. Já jsem jenom…“ Asi marnivá. Protože i když Isobel nepochybovala, že by nějaká pisatelka společenské rubriky, co už dávno ztratila iluze, škodolibě skočila po tom, jak děsivě tahle slavná šampionka vypadá, její vlastní mozek byl mnohem krutější. Na kráse jí vůbec nemělo záležet, jenže zále­ želo a teď se kvůli Švábovu pancéři skoro nepoznávala. Připa­ dala si zlomená, odporná, mrtvá. Při pohledu na svůj odraz chtěla sama sebe stáhnout z kůže.

Ale to, že jí otec lhal o pravé podstatě tradičního zaklínadla rodiny Macaslanových, Briony neprozradila. Isobel poslední rok strávila obhajováním své rodiny před celým světem a teď se sty­ děla, jak měli všichni pravdu — kromě ní.

A tak změnila téma. „Co jim mám říct o Alistairovi, abych z toho nevyšla jako mrcha?“ „On tě proklel jako první,“ zdůraznila Briony. „Jasně, ale já to přežiju, a on ne. My máme přece bejt ti hod­ ní, ne?“ Briony se odmlčela a pak odpověděla: „Možná jim neříkej, žes ho proklela. Komu asi budou věřit — šampionovi Loweovejch, nebo tobě?“ A tak byla Isobel o deset minut později rozhodnutá přesně tohle udělat a otevřela dveře Věže.

100 Ukázka elektronické knihy