Jackie Ashendenová
historky ze školy, do které chodila, a já se musel usmívat. Už tehdy mi mělo být jasné, že má schopnost dotknout se mě tak, jak to nikdo jiný nedokázal, a měl jsem si na ni dát pozor. Ale byla jen dítě a já si myslel, že ve mně Domingo zabil smích už navždycky. Teď mi ale do smíchu nebylo. Vpadla do mého teritoria a já zuřil. „Jenny,“ zavrčel jsem, „vážně musíš odejít.“ Ignorovala mě a její laskavé oči si mě zkoumavě prohlížely. „Jsi v pořádku?“ Přešel jsem pokoj, než jsem si uvědomil, co dělám, a chytil ji za paže. Slyšel jsem, jak se jí zadrhl dech. Pod očima měla tmavé kruhy, jako by se špatně vyspala. Co to děláš? Proč na ni saháš? Je to Jenny… tvoje Jenny. Vzpomeň si, jak dopadl Domingo. Vzpomeň si, cos mu udělal. Nedokázal jsem se pohnout. Připadala mi tak křehká, jako porcelánová pastýřka. Už jednou jsem se přestal ovládat, když byla poblíž, a teď už ji zase držím v rukou… Pořád ještě se mračila a vzhlížela ke mně, ale v obličeji neměla strach, jen starost. Sevřelo se mi hrdlo. Neměla by si o mě dělat starosti. Zvlášť když já o ni žádnou starost neprojevoval. „Já vím, že mě tu nechceš, a omlouvám se,“ řekla. „Nechtěla jsem tě vyrušit. Ale… jsi pryč už celý den a já… dělala jsem si o tebe starosti.“ Snažil jsem se ovládnout svůj hněv, udržet ho zamčený v sobě. Nechtěla tady slídit nebo odhalit mé tajemství a použít je proti mně. Dělala si o mě starosti. „Nemusíš si dělat hlavu,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Jsem v pořádku.“
98
TŘINÁCTÁ KAPITOLA Jenny Nechtěl mě tady a kdyby nestačil ten rozzlobený výraz v obličeji, když jsem vstoupila do toho pokoje, tak to napětí, jež mu sálalo z těla, a ostrý pohled jeho černých očí by stačily určitě. Nebyl v pořádku. Ani trochu. Byl šíleně naštvaný. A já samozřejmě chtěla vědět proč. Také jsem chtěla vědět, proč je vždycky pryč, když se ráno probudím, a proč tráví celý den tady v domku. Proč přijde zpátky až večer a proč mě pak zatáhne do postele a zůstaneme tam, dokud není čas na večeři. A, což bylo nejdůležitější, jsem chtěla vědět, proč se mnou vůbec nemluví. Neprobírali jsme svatbu ani to, kdy se vrátíme do Londýna nebo co bude potom. Řekl mi jen, že zařídil, aby se moje máma dozvěděla, kde jsem, a aby to věděli i v práci. Ale o ničem jiném jsme nemluvili. Nemluvili jsme spolu vlastně vůbec. Ty první dny, kdy jsem byla příliš omámená účinky všeho toho sexu, jsem si ani nevšimla, že si udržuje odstup. Ale když mě nechal samotnou už pátý den, měla jsem toho dost. Nemohla jsem připustit, aby to tak pokračovalo dál, ne když jsme se měli brát a společně vychovávat dítě. Takže jsem se vydala přes trávník k tomu jeho domku. Kdyby to bylo jen o mně, možná jsem mu to jeho
Jackie Ashendenová
soukromí dopřála, ale tady šlo i o naše dítě. Nemohla jsem ho nechat, aby rozhodoval úplně o všem. Musela jsem se mu postavit. Upřel na mě rozlícený pohled a obklopil mě jeho žár. Měl na sobě bílou košili a uhlově černé kalhoty, což ještě zdůrazňovalo jeho temnou krásu, dokonalý obal pro hněv, hořící v jeho obsidiánových očích. „Nech toho,“ řekla jsem a ignorovala pevné sevření jeho rukou na pažích. „Nejsi v pořádku. Kdybys byl, neschovával by ses už celých pět dní tady.“ Nebylo to asi moudré říkat, ale někdo mu to říct musel. A jelikož jsem očividně byla jediný člověk, který se ho nebojí, musela jsem to být já. Zíral na mě pár dlouhých vteřin, pak zamumlal nějakou nadávku, pustil mě a poodstoupil. Zamrazilo mě, jak se vzdálil i s tím svým teplem. Snažila jsem se si toho nevšímat. Do očí se mu vrátil led, ten horečnatý výraz byl pryč, jeho dokonalé rysy byly už zase strnulé a bezvýrazné. Nelíbilo se mi to. Dávala jsem přednost jeho hněvu před touto chladnou odtažitostí, protože hněv byl aspoň upřímný, byl tak daleko víc sám sebou. „Půjdeme vedle,“ pokynul mi krátce směrem k pracovně. Potlačila jsem nával zklamání, otočila se a prošla dveřmi. Constantine prošel za mnou a zavřel za sebou dveře do té fascinující tajné místnosti. Police s knihami vklouzly na své místo a já se musela kousnout do rtu, abych se ho nezeptala, co to tam vlastně je, protože jsem neměla šanci se tam porozhlédnout. Jediné, co jsem vnímala, byl on. Con mě vzal za loket, odvedl mě k pohovce a posadil mě na ni. Pracovna byla velká a pohodlná, s velikým pracovním stolem a spoustou polic. Dřevěná podlaha byla velmi stará, tmavá a nerovná, ale i tak se leskla. Pokrývalo ji několik ručně tkaných hedvábných koberečků a pod oknem naproti stolu stála pohodlná 100 Ukázka elektronické knihy