Jackie Ashendenová
historky ze školy, do které chodila, a já se musel usmívat. Už tehdy mi mělo být jasné, že má schopnost dotknout se mě tak, jak to nikdo jiný nedokázal, a měl jsem si na ni dát pozor. Ale byla jen dítě a já si myslel, že ve mně Domingo zabil smích už navždycky. Teď mi ale do smíchu nebylo. Vpadla do mého teritoria a já zuřil. „Jenny,“ zavrčel jsem, „vážně musíš odejít.“ Ignorovala mě a její laskavé oči si mě zkoumavě prohlížely. „Jsi v pořádku?“ Přešel jsem pokoj, než jsem si uvědomil, co dělám, a chytil ji za paže. Slyšel jsem, jak se jí zadrhl dech. Pod očima měla tmavé kruhy, jako by se špatně vyspala. Co to děláš? Proč na ni saháš? Je to Jenny… tvoje Jenny. Vzpomeň si, jak dopadl Domingo. Vzpomeň si, cos mu udělal. Nedokázal jsem se pohnout. Připadala mi tak křehká, jako porcelánová pastýřka. Už jednou jsem se přestal ovládat, když byla poblíž, a teď už ji zase držím v rukou… Pořád ještě se mračila a vzhlížela ke mně, ale v obličeji neměla strach, jen starost. Sevřelo se mi hrdlo. Neměla by si o mě dělat starosti. Zvlášť když já o ni žádnou starost neprojevoval. „Já vím, že mě tu nechceš, a omlouvám se,“ řekla. „Nechtěla jsem tě vyrušit. Ale… jsi pryč už celý den a já… dělala jsem si o tebe starosti.“ Snažil jsem se ovládnout svůj hněv, udržet ho zamčený v sobě. Nechtěla tady slídit nebo odhalit mé tajemství a použít je proti mně. Dělala si o mě starosti. „Nemusíš si dělat hlavu,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Jsem v pořádku.“
98