Konferenciérským gestem ukázal na několik uhlířů, kteří stáli nejblíže k němu. Jejich tváře se nezměnily — vyjadřovaly lhostejnost, a dokonce, jak se Wojniczovi zdálo, i pohrdání. „Po zjištění, že je vše v pořádku, se čeká ještě několik hodin, dokud se neobjeví bílý kouř a pak modrý. Potom je třeba milíř zalít vodou,“ pokračoval Opitz. „Kolik vody je zapotřebí, aby se zalilo něco tak horkého?“ zeptal se duchapřítomně pan August. To Opitz nevěděl. Zeptal se tedy svým rozvláčným nářečím muže, s nímž předtím hovořil stranou. Muž odpověděl jediným slovem. „Kolem sta litrů,“ přetlumočil Opitz. Poté vysvětlil, že plášť milíře je pokrytý zeminou, aby se pára udržela uvnitř. Druhý den, když milíř vychladne, je dřevěné uhlí připraveno. Otevřou se dvířka a uhlí se vybere lopatami. Po vypálení celého obsahu je použitelná asi polovina celkového vkladu milíře a to, co se nevypálilo, se použije při dalším plnění k podpálení. „A co by se mohlo stát, kdyby se milíře na chvíli nechaly bez dozoru?“ zeptal se řečnicky Opitz a opíral se o svou turistickou hůl plnou plaketek a vyřezávaných protěží. Muži s černými tvářemi se na něj podívali s náznakem lehkého zájmu. „Celý vklad shoří, na popel. Místo uhlí se z milíře vysype popel. Dílo se nezdaří,“ odpověděl na vlastní otázku. „Je to nebezpečná práce?“ zeptal se bez přemýšlení Wojnicz a hned se za svou smělost zastyděl.
98