Konferenciérským gestem ukázal na několik uhlířů, kteří stáli nejblíže k němu. Jejich tváře se nezměnily — vyjadřovaly lhostejnost, a dokonce, jak se Wojniczovi zdálo, i pohrdání. „Po zjištění, že je vše v pořádku, se čeká ještě několik hodin, dokud se neobjeví bílý kouř a pak modrý. Potom je třeba milíř zalít vodou,“ pokračoval Opitz. „Kolik vody je zapotřebí, aby se zalilo něco tak horkého?“ zeptal se duchapřítomně pan August. To Opitz nevěděl. Zeptal se tedy svým rozvláčným nářečím muže, s nímž předtím hovořil stranou. Muž odpověděl jediným slovem. „Kolem sta litrů,“ přetlumočil Opitz. Poté vysvětlil, že plášť milíře je pokrytý zeminou, aby se pára udržela uvnitř. Druhý den, když milíř vychladne, je dřevěné uhlí připraveno. Otevřou se dvířka a uhlí se vybere lopatami. Po vypálení celého obsahu je použitelná asi polovina celkového vkladu milíře a to, co se nevypálilo, se použije při dalším plnění k podpálení. „A co by se mohlo stát, kdyby se milíře na chvíli nechaly bez dozoru?“ zeptal se řečnicky Opitz a opíral se o svou turistickou hůl plnou plaketek a vyřezávaných protěží. Muži s černými tvářemi se na něj podívali s náznakem lehkého zájmu. „Celý vklad shoří, na popel. Místo uhlí se z milíře vysype popel. Dílo se nezdaří,“ odpověděl na vlastní otázku. „Je to nebezpečná práce?“ zeptal se bez přemýšlení Wojnicz a hned se za svou smělost zastyděl.
98
„Ovšem,“ odpověděl Opitz ironicky a pokynul, aby pokračovali dál. „Může vás omámit kouř, takže ztratíte orien taci a spadnete do retorty.“ Uhlíři se zachechtali. Odpověď uvedla Wojnicze do rozpaků, a tak si slíbil, že už se na nic ptát nebude. Opitz pustil výletníky před sebe a trpělivě sledoval, jak se vlečou do kopce. Několik nemocných mužů, kteří chtěli věřit, že mají před sebou ještě mnoho života. Nejpozorněji se díval na Thila von Hahna. Chlapec šel poslední, těžce oddychoval, díval se pod nohy, jako by myslel na něco z úplně jiného světa. Krev v jeho nemocných plicích se nedostatečně okysličovala, takže mu bušilo srdce, a proto bylo zvláštní, že Opitz tak naléhal, aby šel s nimi. Opitz se podíval na uhlíře a sotva znatelně pokynul hlavou směrem k Thilovi. Muži odpověděli nepatrným přikývnutím, sotva znatelným. Uražený Wojnicz to viděl, ale hned na to zapomněl, protože byl příliš soustředěn sám na sebe. Doktor Semperweiß sice výslovně zakázal konverzovat při fyzické námaze, ale muži na to nedbali a samozřejmě pokračovali ve svých zapálených diskusích, které započali včera nebo předevčírem, nebo dokonce vedli od nepaměti, a každou chvíli se zastavovali a opírali se o turistické hole. Jedním z výbušných témat bylo zmizení Mony Lisy. Před dvěma lety se někdo vloupal do Louvru a odnesl obraz jako bagetu. V den výročí krádeže se v novinách opět objevily zprávy o této události, protože po La Giocondě
99
nebylo ani stopy. Tato událost rozdělila společnost na dva tábory. Thilo a pan August tvrdili, že jde o nenapravitelnou ztrátu symbolu civilizace, jednoho z uměleckých děl, která jsou osou kultury a kolem nichž se duchovně a společensky organizujeme, a že lidstvo má povinnost tato díla především chránit. Když o této věci hovořil pan August, mluvil tak vznešeně, až se zdálo, že všechna jeho slova začínají velkými písmeny, a jeho rty, které je chtěly správně vyslovit, jako by pod tíhou oněch iniciál bobtnaly a vlhly slinami, takže při každém P nebo B pan August vyprskl kapičky slin, nepochybně plné dosud záhadných Kochových bacilů. Opitz s Lukasem je naopak obvinili z hysterie a přehánění a tvrdili, že existují důležitější věci než Mona Lisa a že si sice váží Leonarda jako umělce, ale umělecká díla by neměla být vyzdvihována na takový piedestal. Kromě toho, tvrdili, je Mona Lisa jen portrétem jakési milenky, navíc s oplzlým úsměvem, který v nás vyvolává nečistou rozkoš („To tedy ne! Ve mně nic nevyvolává!“ odsekl August.). A nestojí za pozornost, které se jí dostává. Umělecká díla by měla také vzdělávat, přibližovat minulost. Tady se Lukas obzvlášť rozvášnil a hlas mu při tom přeskakoval — změnil téma a zahájil křížovou výpravu proti modernímu umění, které považoval za primitivní a neoplývající ničím pozoruhodným. Dostali se natolik do ráže, že všichni museli zastavit a opírajíce se o své hole strávili na této zastávce více času, než bylo pláno váno. Ale co se dalo dělat, Thilo se musel postavit na obranu moderního umění a snažil se Lukasovi dokázat jeho
100 Ukázka elektronické knihy