Jsem v Lodi, říkal jí v myšlenkách. Zůstanu v ní. Dostanu se na Rhaaset. Pod slovy se vinulo vlákénko citu, prchavé jak tenký proužek bílého kouře nad krajinou: vyznání, které nikdy nevyslovil, dokonce ani teď. Ale ona cítila záchvěvy vřelosti a nežádala víc. Ochrání ho Loď? Ukrývá ho v nějakém nepřístupném prostoru a přitom se chystá na cestu? Ülwë se snažila tomu věřit. Schoulila se do klubíčka a oběma rukama objala své nezrozené dítě, bytost ve tmě, jako by tím mohla ochránit všechno, na čem jí záleží; jako by sama byla tou Lodí, ve které je on. Agaënsühwaëlü, zašeptal Xanti v její hlavě. Náhle se před ní rozevřel obraz, jak ho viděly Lodě – a jak ho zřejmě i Xantien vnímal, když Jejich sdílenému vědomí naslouchal: stín pod ledem, vír ve vodě, vlákna ve skalách. Kdysi to býval nenápadný, stěží postřehnutelný pohyb na okraji mysli, vlnky neurčitých snů; ale teď už vír divoce roztáčel kamení a vesmírný prach, tornádo putovalo nad rudou plání a kalná voda vřela a pěnila. Ülwë cítila Agaënsühwaëlü, beztvaré měnící se… cítila jeho předvěkou, nelidskou, neovladatelnou vůli, jeho sílu, jeho podstatu; samo jeho Bytí, vzpí nající se těsně pod povrchem proti tomu, co ho poutá, bojující o svobodu, probíjející se k životu. Jen zlomek noci zbývá, blíží se procitnutí, nadešel čas. Hrůza ji dusila. Najednou si uvědomila, že Xantien jí z dálky zprostředkoval jen zlomek toho, co sám vidí; jen stín představ, se kterými se musí potýkat. Byl to jen záblesk ve tmě, a přesto nakrátko ozářil krajinu tak děsivou, že by ji žádný příčetný člověk spatřit nechtěl. Zavírala oči, couvala od toho, ale ten obraz už v ní byl a vryl se jí do duše. Potřebujeme se navzájem, Xantiene. Jen gleewarini dokážou dát Beztvarému tvar, rezonoval v ní nelidský, nekonečně sladký hlas Lodi; a ona se roztřásla nevysvětlitelným odporem a oběma rukama iracionálně dál chránila svého syna… nastavovala záda velekněžce, která najednou překročila práh času a byla zase s ní a kostnatýma rukama z ní rvala šaty a pak kůži a pak maso; choulila se do sebe s bradou až u kolen, ovinutá kolem věci zrovna tak cizí, věci, která se probouzí a škube sebou v jejím lůně… jako by doopravdy věřila, že cokoliv může být v bezpečí uvnitř, když právě zevnitř ta hrozba přichází… a pak ji napadlo v dalším záchvěvu děsu, že i to dítě je agaënsühwaëlü… že i v ní pod proudem gleewarinské moci roste něco, co má k přirozenosti daleko – … ale možná to bylo celé jen mámení smyslů, jen zkratkovitá asociace, která probleskne hlavou utahané ženě ve chvíli úplného vyčerpání, protože pak, když se trochu uklidnila a pokusila se oslovit Xantiena znovu, šířilo se 414