Jsem v Lodi, říkal jí v myšlenkách. Zůstanu v ní. Dostanu se na Rhaaset. Pod slovy se vinulo vlákénko citu, prchavé jak tenký proužek bílého kouře nad krajinou: vyznání, které nikdy nevyslovil, dokonce ani teď. Ale ona cítila záchvěvy vřelosti a nežádala víc. Ochrání ho Loď? Ukrývá ho v nějakém nepřístupném prostoru a přitom se chystá na cestu? Ülwë se snažila tomu věřit. Schoulila se do klubíčka a oběma rukama objala své nezrozené dítě, bytost ve tmě, jako by tím mohla ochránit všechno, na čem jí záleží; jako by sama byla tou Lodí, ve které je on. Agaënsühwaëlü, zašeptal Xanti v její hlavě. Náhle se před ní rozevřel obraz, jak ho viděly Lodě – a jak ho zřejmě i Xantien vnímal, když Jejich sdílenému vědomí naslouchal: stín pod ledem, vír ve vodě, vlákna ve skalách. Kdysi to býval nenápadný, stěží postřehnutelný pohyb na okraji mysli, vlnky neurčitých snů; ale teď už vír divoce roztáčel kamení a vesmírný prach, tornádo putovalo nad rudou plání a kalná voda vřela a pěnila. Ülwë cítila Agaënsühwaëlü, beztvaré měnící se… cítila jeho předvěkou, nelidskou, neovladatelnou vůli, jeho sílu, jeho podstatu; samo jeho Bytí, vzpí nající se těsně pod povrchem proti tomu, co ho poutá, bojující o svobodu, probíjející se k životu. Jen zlomek noci zbývá, blíží se procitnutí, nadešel čas. Hrůza ji dusila. Najednou si uvědomila, že Xantien jí z dálky zprostředkoval jen zlomek toho, co sám vidí; jen stín představ, se kterými se musí potýkat. Byl to jen záblesk ve tmě, a přesto nakrátko ozářil krajinu tak děsivou, že by ji žádný příčetný člověk spatřit nechtěl. Zavírala oči, couvala od toho, ale ten obraz už v ní byl a vryl se jí do duše. Potřebujeme se navzájem, Xantiene. Jen gleewarini dokážou dát Beztvarému tvar, rezonoval v ní nelidský, nekonečně sladký hlas Lodi; a ona se roztřásla nevysvětlitelným odporem a oběma rukama iracionálně dál chránila svého syna… nastavovala záda velekněžce, která najednou překročila práh času a byla zase s ní a kostnatýma rukama z ní rvala šaty a pak kůži a pak maso; choulila se do sebe s bradou až u kolen, ovinutá kolem věci zrovna tak cizí, věci, která se probouzí a škube sebou v jejím lůně… jako by doopravdy věřila, že cokoliv může být v bezpečí uvnitř, když právě zevnitř ta hrozba přichází… a pak ji napadlo v dalším záchvěvu děsu, že i to dítě je agaënsühwaëlü… že i v ní pod proudem gleewarinské moci roste něco, co má k přirozenosti daleko – … ale možná to bylo celé jen mámení smyslů, jen zkratkovitá asociace, která probleskne hlavou utahané ženě ve chvíli úplného vyčerpání, protože pak, když se trochu uklidnila a pokusila se oslovit Xantiena znovu, šířilo se 414
v ní jen ticho, měkké, obyčejné ticho bez nestvůr; byla hladkou d-alfskou plání pod křišťálovým nebem, byla skálou bez dutin, byla vodou bez vířících stínů, a Xantien se neozval.
Pohyb tam u vchodu. Strkanice a šoupání nohou; nezřetelné útržky vět v össeinu, tlumené, ale znásobené ozvěnou pod klenbou audienčního sálu. Nervozita a zmatek. Nečekaný příkaz všechny zaskočil. Lidé z ochranky si dávno zvykli na to, že existují lidé, se kterými se Maëwënë nikdy nechce vidět osobně, a tahle gleewari byla taky na seznamu. Dohadovali se, jestli nemůže být nebezpečná. Dali jí přes hlavu drüeinovou síťku; pro jistotu. A celou tu dobu Maëwënë nehybně seděla na mramorovém trůnu, zosobnění důstojnosti. Vůbec tím směrem neotočila hlavu. Ülwë je jedna z mnoha, řadová služebná; nic víc. Ať ji ani nenapadne z té řady vystoupit! opakovala si úporně. Ale v jejím nitru to vřelo. Léta neměla Ülwë u sebe – kvůli předsudkům, kvůli pomluvám, kvůli důstojnosti. Léta se neodvažovala zůstat s ní sama v místnosti. Zvláštní pocit, najednou to oživit. Pocit mimo plán. Nikdo by si nepomyslel, že i ze strany velekněžky Nejctihodnější v tom může být – strach. Strážci konečně uvolnili vchod. Někdo strčil Ülwë dovnitř a udělal to tak neurvale, že popoběhla po naleštěné černé podlaze a málem upadla. Zvukotěsné dveře měkce dolehly do veřejí. Teď se Maëwënë podívala. Teď ano. Viděla, jak se Ülwë napřimuje. Jak se kradmo rozhlíží. Pomalu vyrazila; blížila se k trůnu, ostražitá jako kočka mezi chřestýši; každý krok plný napětí, jako kdyby se jí vážně mělo každou vteřinou otevřít propadliště pod nohama. Maëwënë nikdy nevadilo, že její lidi věří na všemožné středověké rekvizity, kterých je Palác Církve údajně plný. Je v pořádku, že se třesou o život, když zklamou. Jenže Ülwë se na tohle nikdy neptala. Dřív strach nemívala. Napadlo ji to? říkala si. Když se tak najednou změní pravidla… když se poruší letitý zvyk… co jí asi táhne hlavou? Většinou nechávala lidi dojít až k piedestalu a pokleknout, ale tentokrát vstala a sama vykročila gleewari naproti. Ülwë se zastavila. „Má paní,“ zašeptala. Neokázale, jen s tichým zašustěním šatů, klesla na kolena. „Podívej se na mě,“ řekla Maëwënë.
415
Jejich oči se střetly; vzplál mezi nimi elektrický oblouk trëighrü, palčivé pouto. Tohle lidé ze Země nikdy nedokázali pochopit: fyziologickou odlišnost Össeanů, konektivní buňky v sítnici, které umožňovaly přímé emo cionální spojení, klenoucí se nad mlhami náznaků a sítěmi slov. Dvacet vteřin trëighrü… a dvacet let zmizí, jako by uplynuly ve spánku. Maëwënë pocítila prudký nával touhy, hloupý a naprosto nemístný. „Vítám tě tu zpátky,“ zašeptala, „má milá.“ Ülwë se usmála. Ale byl v tom jenom smutek. Jenom smutek. Velekněžka se zarazila. Pocit blízkosti přetrvával, ale mísila se k němu hořkost. Taková bláhovost. Vždyť jak by mohlo dvacet let – zmizet?! Sáhla do záhybů roucha, vylovila lehce tónované brýle a zakryla si oči. Máme na sobě škraloup času, obě. Copak ten se dá bezbolestně odstranit? Vzala Ülwë za ruce a přiměla ji vstát. Pozorně si ji prohlížela. Jistě; Ülwë taky stárla. Kde je její pyšná postava, její útlý pas a zvoucí boky? Černé pončo zakrývalo křivky těla a nijak nepomáhalo paměti; ale Maëwënë stejně postřehla, že Ülwë dávno není tak dětská a křehká jako v šestnácti. Ani tak žádoucí, natožpak nevinná. Bylo jí přes čtyřicet a měla to vepsané ve tváři – pořád sice víc hezké než nehezké, ale ostřejší a tvrdší a dávno ne bez vrásek. Těžko vyčítat člověku, že neunikl času. Existuje vůbec větší křivda, než mu zrovna tohle dávat za vinu? A přesto to byl šok. Další zrada. Další nepatřičnost. Další selhání! Ülwë se udržovala v kondici; to málo, co její volné oblečení prozradilo, byla široká ramena a šlachovité ruce. Ale i tak byla Maëwënë vděčná za brýle, protože ty dokážou zakrýt záchvěv odporu, který se zaručeně mihl v její tváři. Kdepak; nic už není jako dřív. A možná zrovna tak vnímala ona mě, napadlo ji najednou; se stejným odporem, možná s rozpaky, možná se soucitem… tehdy před čtvrt stoletím, zatímco si před mým ložem poslušně svlékala šaty: jako vyžilou nymfomanskou lesbu, jako bláhovou potrhlou stařenu, která se zapomněla podívat do zrcadla – „Chtěla jsem se s tebou setkat osobně, Ülwë,“ promluvila měkce, „abych ti ještě dala šanci. Poslední dobou se mi tvoje výsledky nelíbí. Připadá mi, že práce, kterou děláš, tě nezajímá. Nedokázala jsi najít Xantiena Haara. Nedokázala jsi včas odhalit záležitost s D-alfou, takže jsem se já – já! – musela o té pozemské kolonii dovědět až z medianetových zpráv. Ale možná je to jenom nedorozumění. Možná mě přesvědčíš, že ještě dokážeš být užitečná.“ Usmála se na ni. „Já dokážu odpouštět chyby, má milá. Přes takovou drobnost se my dvě můžeme přenést.“ 416
Ukázka elektronické knihy