vinami, křivdami a jinými traumaty, které jim jejich milosrdné mozky dodnes odmetaly z cesty. Šéfa jsem uklidnil jen docela maličko, jen tak, aby ztratil chuť vrhnout se po mně sám, a sevřel mu zaťatou pěstí límec košile. „Tak hele, jestli tu někdo něco přehnal, tak jste to vy! Řekli jste, že Cilat je tady, jenže asi nevíte, že dokážu najít její mentální vzorec už na nějakých dvacet metrů - teda dokázal bych, kdybyste nekecali! Tak vyklop, kam jste ji zašili doopravdy, a možná zítra nebudeš kadit do plín v ústavu pro dementy - dělej!“ „Pusťte mě, já...“ Zasípěl, jak mu začínal docházet dech. „Já vám to vysvětlím, já... chtěl jsem...“ Nechal jsem ho raději v klidu posadit, aby mi nezkolaboval dřív, než z něj něco kloudného dostanu. „Tak ale honem! Kde najdu Cilat?!“ „My, ehm... Chtěli jsme, abyste pro nás chvíli pracoval. Zpacifikoval pár lidí a tak, je jasné, k čemu se někdo jako vy hodí, no ne? Tu holku bysme vám k tomu klidně nechali, co my taky s ní, s Cutankou, však bez vás by nám stejně brzo skapala, žejo? Jenže pak...“ „Co pak?“ Zesílil jsem stisk. „Zatraceně, co pak?“ „Pak jsem ji odvezl k těm pošukům, co se uhnízdili v troskách vaší školy a loví ty, kdo tam studovali,“ oznámil mi prostě, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. „Mí chlapi o tom ještě nevědí, pořád si myslí, že ji máme tady. Chtěl... chtěl jsem jim to říct zrovna teď, když jsme tu všichni 98
pohromadě i s vámi... Chápejte, já... nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že jsem ho podrazil za jeho zády. Nebo tak něco...“ „Proč jsi to udělal, ty hajzle?“ Měl jsem se co krotit, abych svůj vztek ještě udržel aspoň trochu na uzdě. „Já... prostě mi to přišlo jako dobrý nápad...“ „Co to meleš za kraviny?!“ Vrazil jsem mu facku, až se mu tvář otočila k zaprášené podlaze. „Co ti za to ti šmejdi dali, že ses vykašlal i na vlastní bandu?!“ „Vůbec nic, přísahám!“ Hlas mu začínal přecházet téměř do breku. „Prostě jsem cítil, že... že je to to nejlepší, co můžu udělat! Přísahám!“ Měl jsem chuť vrazit mu ještě jednu z druhé strany, to, co z něj právě v tuhle chvíli vyzařovalo, ale napovídalo, že mi s největší pravděpodobností nelže. Takže mám nejspíš co dělat s bláznem, praštěným schizofrenikem, který zkrátka poslechl svá obsesivní nutkání, hlasy v hlavě, cojávím... Co ale koneckonců záleží na důvodech, proč zradil mě i svoje lidi? Teď je hlavní najít Cilat a zachránit ji, ať už ji má v moci kdokoli. „Dobrá, co jsou ti magoři zač?“ přešel jsem na trochu mírnější tón. „Prostě... prostě normální študáci, co mají asi dojem, že je vy upravení připravíte o chleba, no... Pane Ritte, dejte si na ně pozor. Ti už nebudou chtít vaši spolupráci jako my, ti si vzali tu vaši kočičku jen proto, aby vás přilákali a oddělali. Jsou to cvoci, fakt nebezpeční cvoci!“ 99
„Nemyslím, že je to tak horké, už jsem s nimi měl tu čest.“ Pustil jsem šéfa bandy a hlavou mi znovu prolétla iracionální úleva, že ti, proti nimž teď půjdu, už nebudou mít nic společného se Samerem. Že jsou to vlastně i jeho nepřátelé. „Sedej,“ škubl jsem hlavou ke vznášedlu. „Dovezeš mě k nim. Až se přesvědčím, že mě netaháš za fusekli a že tam Cilat opravdu je, nechám tě jít. Taková veš jako ty nestojí ani za pomstu.“ „Jistě, pane Ritte, jistě.“ Úslužně mi otevřel dvířka vozu jako panský lokaj a teprve když jsem se usadil na stejném místě jako při cestě sem, nacpal se sám k řízení a rozjeli jsme se zpátky k Rockinghamu... X Vypadali jako tlupa barbarů, kteří právě vyplenili a zničili kvetoucí antické město. Vlastně ne, ani to ne. Barbaři, ti se museli snažit. Museli se doharcovat do vzdálených krajin, kde nikoho neznali a neměli zázemí, a pak buď ukázat sílu a odvahu, porvat se v poctivém boji s legionáři, anebo být dost chytří, zaujmout jejich místa a rozvrátit nepřítele zevnitř. A tihle? Dokud si nebyli stoprocentně jistí, že za nimi stojí celé město, celá zem, dokázali nám tak maximálně nadávat, pokud stáli na bezpečné půdě a měli přesilu. Přesilu a aspoň nějakou tu špetku kuráže - ti ostatní lezli našim stvořitelům do zadku, 100 Ukázka elektronické knihy