„V čéesem už nejsem, žádný absence nemám a plán pravidelně plním.“ „A – jinak?“ „Jinak nic. Celkem fádní život.“ „Pořád mu říkám,“ na to máma, „aby si konečně našel nějakou známost. Měl by se oženit.“ „Myslíte jako – že by měl s detektivováním utrum?“ zasmál se Moldánek. „Že by mu to panička zatrhla? Jenomže, paní Finková, takovou, která by mu to zatrhla, by si přece nevzal. Na to je až moc dobrej psycholog.“ „Vy ho přeceňujete, pane Moldánek.“ Táta mlčel a vypadal, že je na mě hrdej, i když jsem bejvalej kriminálník. Máma otevřela troubu a řachla o pláty plechem s jahodovým koláčem. No sláva – dneska žádný šunkafleky. „Bude bílý kafe?“ zeptal jsem se. „Je na plotně v hrnci.“ „Nechalas mi tam škraloupy?“ „Jak by ne, Otíku.“ „A co u vás, je něco novýho, soudruhu majore?“ zeptal jsem se. „U nás je pořád něco novýho. Tak třeba máme docela nový telefonní čísla.“ Byl jsem v silným pokušení zeptat se ho na Štechrovou, ale před našima se mi to nezdálo nejvhodnější. Tak jsem mlčel. Moldánek dopil pivo a začal se zvedat. „Já myslela, že si s náma dáte koláč,“ řekla máma. „Děkuju, paní Finková, ale po tom pivu… a taky nemám jíst bílý pečivo. Vlastně mám tak trochu dietu; to víte, stárneme, stárneme… Ne, já půjdu, abych vás nezdržoval od večeře.“ „Ale kdepak, nás nezdržujete…“
98
Velice dlouhe schody_sazba.indd 98
04.08.2023 10:19