kapitola šestá
Meč spOjeNectVí
Prapodivné jaro zavítalo toho roku do povodí Itylu. Na první pohled všechno vypadalo jako jiná léta – nebeská klenba byla nádherně blankytná, step se zelenala svěží trávou a v hájích a houštinách podél řeky a jejích přítoků jako o život cvrlikali ptáci. Jenže když velkokníže Svjatoslav vystoupil z drakkaru, nasedl na statného koně a v doprovodu zástupu jezdců vyjel na hřeben nad východním břehem řeky, nádhera jako z obrázku náhle pominula. Skoro jako by se radostná životodárná Vesna polekala a schovala se před stínem té, již někteří nazývali Kostroma, jiní Morana a ostatní jednoduše Smrt. Oblohu poskvrnily stovky, ba tisíce kroužících perutí. Štěbetání ptáků přehlušilo zlověstné krákání mrchožroutů. A kam až oko dohlédlo, zeleň stepi byla zdupaná a ztrácela se pod vrstvou krve a rozsekaných, pobodaných a polámaných těl. Nejen mužů, ale i koní, mul, a dokonce i velbloudů. Navzdory tomu se pod Svjatoslavovými kníry, sahajícími až pod bradu, objevil úsměv. Ponurý, neveselý, ale spokojený. Stačilo mu jedinkrát se rozhlédnout bystrýma světle modrýma očima, aby viděl, komu patří vítězství. Pobídl koně a početná družina ho následovala. Jak se ocelí zvonící jízda přelévala přes návrší, mužům se postupně ztrácela z dohledu zhruba stovka lodí, dlouhých drakkarů kotvících 97
u řeky za nimi. Mnohé veslice teprve přistávaly a posádky vyskakovaly, přehazovaly si přes ramena provazy a vytahovaly lodě na kamenitý břeh. Družina sjela z pobřežních pahorků a projížděla bojištěm. Vyrušené vrány a krkavci se před nimi zvedali k obloze jako černý závoj, pod nímž zadul průvan. „Oguzové,“ konstatoval suše emír Ahmed ibn Džafar, jedoucí po boku kyjevského velmože. Vládce Bulharů byl mohutný černovlasý muž s dlouhým plnovousem, protkaným prvními šedinami. Zbroj měl mnohem honosnější než Svjatoslav – kdo nevěděl, že je emír ve skutečnosti Kyjevanovým vazalem, mohl by si myslet, že zde velí spíše on. „Žádní Chazaři?“ zeptal se Svjatoslav. „Ani Pečeněhové?“ „Opravdu ne. Jen Oguzové. Nebyl bych věřil, že se proti nám skutečně postaví. S Chazary v poslední době nevycházeli nejlépe, i když jedni i druzí pocházejí ze stejné krve.“ „Říkal jsem ti, abys na jejich neshody příliš nespoléhal. Když se dva psi rvou o kořist a najednou se objeví vlk, ti psi se proti němu spojí.“ „Tentokrát to bylo trochu jinak,“ namítl Ahmed. „Šlo spíše o vzteklého psa, který se postavil svému pánovi – a ten se ho zbavil tak, že mu dal očichat kost a tu pak předhodil vlkovi. Doufal, že se pes a vlk do sebe pustí a vlk při tom prolije trochu krve a zeslábne.“ „Výstižné,“ zachechtal se Svjatoslav ponuře. „Chazarové se zjevně poučili z nedávných válek s Cařihradem. Řekové také zřídkakdy osobně táhnou do boje – raději proti nepřátelům nastrčí zotročené nebo podplacené kmeny. Chazaři se rozhodli vyzkoušet podobnou taktiku. Zaplatili Oguzům, aby nám táhli naproti. Doufám, že je Sveneld nepobil všechny. Možná se nám podaří poštvat psa zpátky proti jeho podlému pánovi.“ Kníže pobídl koně do klusu. Družina mířila na opačný konec bojiště, odkud stále doléhalo hučení hlasů i troubení rohů a kde to očividně vřelo jako v kotli. Svjatoslavovo vojsko postupovalo na jih ve dvou vlnách. Zjizvený kyjevský vojevůdce Sveneld společně s bulharským princem 98
Muminem ibn Ahmedem vedli křížem stepí hlavní jízdní voj. Skládal se ze Sveneldových ruských hrdlořezů, Bulharů a příslušníků několika kmenů z povodí Itylu, hlavně Udmurtů, Burtasů a Baškirů, ale i loni podrobených Suwarů. Dohromady měli Sveneld a Mumin přes dvacet tisíc mužů. Druhá vlna se plavila po Itylu. Přibližně stovka veslic vezla téměř tři tisíce mužů. Polovina z nich byli příslušníci kmenů z povodí Slavutiče a Oky, jejichž nejvyšším bohem byl hromovládný Perun – Vjatičové, Radimičové, Dregovičové, Křivičové, Drevljané a další. Zbytek tvořili Varjagové, kteří během podzimu a zimy dorazili do Bolgaru. Scházeli se z blízkého i vzdáleného okolí, z varjažských táborů a hradišť u Itylu a Slavutiče, ale také od Bílého jezera nebo z dalekého Novgorodu a Lagory. Všichni chtěli být u toho, až se kyjevská sekera zatne do chazarského čela, a toužili uškubnout si svůj díl kořisti. Flotile velel sám Svjatoslav. Bulharský emír Ahmed se plavil s ním. A právě toto rozdělení teď Svjatoslava trochu žralo. Jezdcům a plavcům se nedařilo vždy postupovat stejně a dnes se to knížeti vymstilo. Nemohl velet jízdnímu vojsku při srážce s nepřítelem, který se náhle vynořil ze stepi. Jednoduše zmeškal bitvu. A všechnu slávu znovu sklidil Sveneld. Ten nezlomný prošedivělý zabiják měl pořád snahu dokazovat, že on je skutečným velitelem velkého kyjevského tažení na východ. A často se mu to dařilo, což Svjatoslava nutilo zlostně skřípat zuby. „Ještě bojují!“ zvolal Ahmed vzrušeně. Svjatoslav to postřehl už před chvílí. Na konci mrtvolami poseté pláně se zvedal nevysoký, ale rozložitý pahorek. Na jeho vrcholu vzdorovali zbylí Oguzové. Kolem se hemžili Sveneldovi a Muminovi jezdci. Obě skupiny si vyměňovaly mraky šípů. Když ale Svjatoslav pokynul svému pobočníkovi a hlas rohu ohlásil příjezd velkoknížete, Kyjevané a Bulhaři polevili v útoku a ustoupili, jako by se chtěli přeskupit k rozhodujícímu úderu. Svjatoslavova družina dorazila na úpatí pahorku. V houfech válečníků se okamžitě otevřela ulička. Vládce Kyjeva jí projížděl 99
Ukázka elektronické knihy