„Mám jít pryč?“ Ohlédla jsem se po Henrym, který vypadal už trošku líp. Nevadil mi předtím a nevadí mi ani teď. „Zůstaň, ale pokus se mi to znovu nepřerušit.“ Vyhrnula jsem si tílko až do poloviny prsa, aby se Drewovi nepletlo. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, protože jsem to pořád musela držet, ale už jsem neměla chuť se svlékat. „Dám do toho všechno.“ Pobaveně jsem zvedla obočí a trochu se zakřenila. „Tohle si říkáte před zápasem?“ Henryho tvář maličko zčervenala, takže má zvědavost o to víc vzrostla. „Jen já si to říkám.“ Kývla jsem a pak si hned lehla se zavřenýma očima, abych se nezačala smát. Nejspíš mu to pomáhá, jinak by to nedělal, takže bylo dost nevhodný, abych se mu za jeho sebepovzbuzování vysmála. „Můžu blíž?“ ozval se po chvíli. Já se soustředila nejprve na Drewovo čištění a pak na tetování, ani mi nedošlo, že je pořád dost daleko. „Vem si s sebou židli a taky tu vodu,“ poručil Drew a nenechal se rušit. Bylo zvláštní, jak si já jakožto momentální klient dokážu díky Henrymu konečně uvědomit, jak strašně rušivá může být třetí osoba v místnosti. Vrznutí židle, polknutí vody,
98