„Mám jít pryč?“ Ohlédla jsem se po Henrym, který vypadal už trošku líp. Nevadil mi předtím a nevadí mi ani teď. „Zůstaň, ale pokus se mi to znovu nepřerušit.“ Vyhrnula jsem si tílko až do poloviny prsa, aby se Drewovi nepletlo. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, protože jsem to pořád musela držet, ale už jsem neměla chuť se svlékat. „Dám do toho všechno.“ Pobaveně jsem zvedla obočí a trochu se zakřenila. „Tohle si říkáte před zápasem?“ Henryho tvář maličko zčervenala, takže má zvědavost o to víc vzrostla. „Jen já si to říkám.“ Kývla jsem a pak si hned lehla se zavřenýma očima, abych se nezačala smát. Nejspíš mu to pomáhá, jinak by to nedělal, takže bylo dost nevhodný, abych se mu za jeho sebepovzbuzování vysmála. „Můžu blíž?“ ozval se po chvíli. Já se soustředila nejprve na Drewovo čištění a pak na tetování, ani mi nedošlo, že je pořád dost daleko. „Vem si s sebou židli a taky tu vodu,“ poručil Drew a nenechal se rušit. Bylo zvláštní, jak si já jakožto momentální klient dokážu díky Henrymu konečně uvědomit, jak strašně rušivá může být třetí osoba v místnosti. Vrznutí židle, polknutí vody,
98
tu a tam nějaký dotaz a neustále si uvědomuju jeho pohled. Ať už se mi díval kamkoliv, vnímala jsem to. Musela jsem se přetočit na záda, aby Drew měl dobrý přístup k další pacce, takže teď jsem Henryho měla přímo před očima. Bylo zvláštní a poutavý ho sledovat, ne jeho konkrétně, ale někoho, kdo se snaží bojovat se svým strachem. Čelo měl nakrčené, oči mhouřil chvílemi víc a pak zase míň, vráska mezi obočím byla dost hluboká, a na okamžik dokonce musel odvrátit hlavu. Nebrala jsem si to osobně, protože to nebylo mnou. Sklenka v jeho ruce vypadala, že se každou chvíli rozletí, jak moc pevně ji svíral, a v obličeji byl pořád dost pobledlý. Nebo spíš už zase. V jednu chvíli se tvářil tak zmučeně, že jsem nevydržela a jednu ruku spustila ze stolu dolů a pevně stiskla jeho prsty. Čekala jsem, že se na mě ohlédne, protože není úplně běžný cizího člověka chytit za ruku. Ale když se na to dívám kolem a kolem, už jsme toho spolu dost prožili. Jedna fingovaná hádka, úder pytlem na odpadky, společný čaj, tetování, kolaps a nahý hrudník… řekla bych, že jedno držení za ručičku už se v tom všem ztratí. Jeho oči se skutečně zabodly do mých a díval se. Jen se na mě v klidu díval, jeho ztuhlá ramena a zaťaté čelisti povolovaly. Všímala jsem si, jak nádherně zelené má oči. Vždycky jsem
99
dokázala ocenit barvu očí, nejspíš proto, že v Japonsku se jiná než hnědá a skoro černá často nevyskytuje. Když pominu rekreanty. A Henry měl krásnou barvu, žíhanou a výraznou, moc se mi líbila. „V pořádku,“ špitla jsem tiše a pokusila jsem se nepatrně se usmát. Jemu úsměv nešel, ale nepatrně kývl a mé prsty sevřel ještě víc. „Zkus to znovu,“ vybídla jsem ho, aby se podíval zase na Drewovy schopné ruce. Jenže Henry zavrtěl hlavou. Celou tu naši výměnu pohledů a konverzaci bych přirovnala k bazénu se záchranným kruhem. Zatímco on mi zíral do očí, jako by skočil do toho záchranného kruhu a nehodlal se pustit, já měla pocit, že mi prokluzuje mezi prsty a postupně se vzdaluje.
Ukázka elektronické knihy