Josef Pecinovský
„Víš, doufal jsem, že najdu jinou skupinu a tam budou mít taky děvčata. Jsem už sice v letech, ale můj pták ještě něco dokáže. Sylvie mi říkala, že jsem starý kanec, a když viděla, jak se po těch našich holkách koukám, vždycky mě zapřísahala, abych na to zapomněl. Ale kdybys nepřišel ty, jak bychom se mohli udržet? No řekni. Nedaleko žije spolek několika ženských, říkají si amazonky. Nechtějí se k nám nastěhovat, ale chlapa potřebovaly. Tak jsem tam párkrát zašel. Ale to není k ničemu, jen tady všude kolem rozsévám své vlastní geny. O tobě jsem nějakou dobu věděl. Když vystoupíš na vrchol Sněžné a rozhlédneš se večer do kraje, za naprostého bezvětří je možné zahlédnout sloupec dýmu do vzdálenosti dobrých padesáti kilometrů. Tvůj oheň nebyl daleko a několikrát jsme se za tebou s Alicí vydali. Nevím, jak se to stalo, ale vždycky jsi nám nějak zmizel. Nechali jsme ti vzkaz. Když se nic nedělo, tak jsme si domysleli, že asi neumíš číst. Ani písmena, ani stopy. A pak jsme tě konečně našli, tam u toho kamene, co je na něm nápis, který neumí nikdo přečíst. Ano, tam, kde tě přizabila ta obluda. Díky za to, teď mi je trochu lépe, když jsi tady, tím spíš, že už vlastně nic nezmůžu.“ A Martin si uvědomil, že kdyby sem nepřišel a kdyby nebyl nemocen, tak by Munkrab jistě byl stále tím silným a zdravým chlapem. „Kurva, zasraný život,“ řekl nakonec. „Slib mi, že půjdeš o příštím slunovratu nahoru a přivedeš nám sem pořádného chlapa.“ Martinovi nezbývalo než to slíbit, i když výstup na Sněžnou nepovažoval za zvlášť přitažlivý zážitek. Občas se její vrchol vyloupl z mraků. Byl teď bílý jako homole cukru, tam nahoře musela být pěkná zima. „Víš, představuju si, že sem přijde nějaký Austrálec nebo indián z Amazonie, člověk, který dokáže žít s pří98