„Připravím vám náš nejlepší stůl,“ nabídl Stuart úslužně. „Nemusíte,“ opáčil generál Wavesbury. „Máme tu přátele, sedneme si k nim.“ Byla to vcelku zbytečná poznámka, protože Paul s Géraldem se již postavili, aby je přivítali. Mladší De Guignes uchopil Margaretiny ruce, ale to bylo vzhledem k prostředí vše. Jen jejich oči prozrazovaly, jak se musí přemáhat, aby si nepadli do náruče. „Bude panstvo večeřet?“ zeptal se hostinský, když všichni pohodlně seděli kolem stolu. „Pánové už jedli a jistě jim u nás chutnalo.“ Hrabě, jako nejstarší muž, souhlasil a hostinský se vzdálil. Na obou De Guignesech bylo očividné, že by si rádi o samotě promluvili se svými vyvolenými, ale to muselo počkat. „Nic, rien,“ odpověděl Gérald De Guignes na nevyřčenou otázku, když se všichni přivítali a měli dostatečné soukromí. „Přijeli jsme v poledne, ale nic podezřelého jsme neslyšeli ani neviděli. Vypadá to tu jako obstojný zájezdní hostinec. Majitel se jeví jako solidní, poctivý člověk.“ „Je to rodinný podnik,“ doplnil Paul. „Stuart ho zdědil pod otci. Hospoda tu stojí prý už od pohanských dob.“ „Zaslechla jsem nějakou legendu o biskupovi, který měl tajně vyznávat dávné bohy,“ ozvala se lady Elizabeth. Zmlkla, když přišla číšnice s podnosem se svařeným vínem. „Pozornost od pana Stuarta,“ špitlo děvče s tácem nesměle. Nově příchozí se po kouřících vonících sklenicích potěšeně natáhli. „Bůh ho prý potrestal,“ pokračovala hraběnka, „a když se vracel z tajné druidské svatyně, seslal na něj sněhovou bouři a on umrzl. Odtud to jméno.“ „Také ten dvojsmysl může leckomu připadat zábavný,“ řekl její manžel. „Může být Stuart nějak zapletený do nějakého spiknutí? Nebo do pašování?“ Janette usrkla trochu horkého nápoje. „Francouzské z Bordeaux, nepatrně nakyslé. Skořice to zakrývá, ale je to znát,“ poznamenala znalecky, v duchu nadšená, že může také projevit své schopnosti. „Děkuji, ma chère,“ ocenil ji Paul. „Nejspíše by hostinský nesvařoval drahé předrevoluční víno, spíš takové, které se poškodilo cestou a začalo se kazit.“ „Elizabeth?“ řekl náhle Gérald. Hraběnka z Wavesbury se na něj podívala, ale Missy nikoliv. Obě byly zvyklé, že to jméno platí pro tu první, navíc slečna Dumbrillová hleděla kamsi za rameno svého snoubence. „Ehm, Missy?“ zkusil tedy. Konečně mu začala věnovat pozornost. „Ano, Géralde?“ „Něco se stalo, ma chère?“ „Nevím, omlouvám se,“ odpověděla lehce nepřítomně. „Promiňte, zapomněla jsem něco v kočáře. Omluvte mne na okamžik, prosím.“ „Doprovodím tě,“ začal Gérald vstávat. „Děkuji, to není nutné. Budu hned zpátky,“ odvětila tiše, ale rozhodně. Gérald jen pokrčil rameny a znovu se posadil. Stejně jako ostatní pochyboval, že by ve voze nechala něco tak potřebného, že by pro to musela ven do větru a lijáku.
Navzdory její minulosti, nebo možná právě proto, své nastávající věřil a předpokládal, že má pro své podivné chování dobrý důvod. Slečna Dumbrillová jakoby mimochodem došla ke dveřím z lokálu na dvůr, kde na věšácích visely pláště a kabáty některých hostí a kolem kterých musel projít každý, kdo opouštěl hostinec. „Johne? John Smythe? Jste to vy?“ tiše oslovila asi padesátiletého prošedivělého muže s vizáží přihlouplého hospodského povaleče, který se právě až příliš pečlivě oblékal. Knoflík po knoflíku si pomalu zapínal kožený kabát, možná kvůli nečasu, ale hlavně proto, že na ni čekal, jak jí už hodnou chvíli naznačoval. Předtím seděl s několika místními sedláky, ale od jejího příchodu z ní nespustil oči. „Jo, děvče, jsem to já,“ odpověděl tiše. „Je mi líto tvýho táty. Byl to dobrej chlap, i když někdy dost nafoukanej.“ „Děkuji,“ řekla Missy. Mezitím předstírala, že hledá mezi svršky svůj kabátek. „Je to už skoro rok, ale děkuji.“ „Máš snad v merku ňákýho z těch snobů?“ zeptal se přímo. „Máš rozjetou ňákou fušku?“ „A kdyby ano?“ řekla vyhýbavě. „Nic mi do toho neni,“ odpověděl Smythe, „ale kvůli starejm časům a Diamantovýmu Jackovi nechci, aby se jeho holce něco stalo. Zvlášť když nám tak pěkně vyrostla. Skonči to a drž se vod nich dál. Najdi si k voškubání ňákýho jinýho hejla. S takovym vobličejem a figurou bys přece ani nemusela krást. Ty snobové by určitě neradi slyšeli, co seš vlastně zač. Že seděj u jednoho stolu s vobyčejnou zlodějkou, co si hraje na nóbl dámu. Ale jenom hraje.“ „To má být výhružka, Johne?“ nepatrně zvedla hlas. „Taky po nich jdete?“ „Čím míň víš, tím líp,“ nepříjemně se usmál Smythe, pečlivě si nasadil klobouk a několikrát zkontroloval, jestli dobře drží. „Ale pro tvoje vlastní dobro, drž se vod Wavesburyho dál. Nejlepší bude, dyž vypadneš, jak přestane lejt jak z konve. Do zejtra ať seš pryč.“ Těsně před odchodem se na ni naposledy otočil a dlouze se jí zadíval do očí. Missy se v duchu otřásla, jeho výraz byl evidentní, ale pohledem neuhnula. Znovu se ocitla v prostředí, kde se jakákoliv slabost mohla okamžitě vymstít. „Estli potřebuješ prachy, stav se v Portisheadu, mám barák furt na stejnym místě. Ňák to zařídíme. Dyž bys chtěla, postarám se vo tebe. Kvůli starýmu Dumbrillovi. Mám dost a ty bys mohla mít taky.“ Slečně Dumbrillové bylo jasné, že jeho nabídka zcela jistě nepadla kvůli jejímu otci. „Děkuji, budu na to myslet,“ dokázala říct vcelku klidně. John Smythe možná na první pohled vypadal jako hloupý vesnický balík, ale Missy moc dobře věděla, jak jeho vzhled klame. Jen jeho malá černá očka prozrazovala inteligenci, lstivost, ale také bezohlednost, která hraničila s krutostí. Nyní mu v nich však četla hlavně chtíč, s kterým na ni hleděl. „Na shledanou, Johne.“
Smythe se dotkl střechy klobouku. „Nashle. Rád sem tě viděl, děvče.“ Vzápětí byl pryč, zmizel v dešti, jako by tu nikdy nebyl. Protože ji nic lepšího nenapadlo, teatrálně se plácla do čela, jako by si vzpomněla, že z kočáru vlastně nic nepotřebuje, pověsila cestovní kabátek na věšák a vrátila se zpět ke stolu. Její přátelé a, jak doufala, budoucí rodina se tvářili neutrálně, ale nikdo z ní ani na okamžik nespustil zrak. „Co to bylo za chlapa?“ zeptal se Gérald přímo. „John Smythe, pašerák. Přítel, spíše tedy obchodní partner mého otce,“ odpověděla bez váhání, protože otázku očekávala. Vše velmi zjednodušovalo, že lidé kolem stolu znali její minulost, a zdálo se, že ji neodsuzují. Mladého vikomta Wavesburyho nakonec poprvé spatřila, když ji navštívil v newgateské věznici. Několika větami jim převyprávěla svůj rozhovor s Johnem Smythem. Nezamlčela nic, i když při tlumočení jeho návrhů cítila, jak se jí žene krev do tváří. „Myslel si tedy, že mě chceš okrást, ma chère, n‘est-ce pas?“ usmál se Gérald De Guignes. „Vlastně nebyl tak daleko od pravdy, už jsi mě okradla.“ Když se na něj tázavě podívala, zasmál se a položil dlaň na srdce. „Ale to varování může být důležité,“ řekl William. „Otec s ním obchodoval,“ odpověděla Missy. „Možná si myslel, že mi dělá laskavost. A jeho důvody byly jasné…“ „Ale znal nás,“ trval na svém mladý Wavesbury. „V okolí nás zná kdekdo,“ opáčil jeho otec, „ale máš pravdu, možná slečnu Dumbrillovou varoval, že být v naší společnosti může být nebezpečné. Jeho odchod nevěstí nic dobrého. Měli bychom se připravit na cokoliv.“ Pokynul oběma mužům z jejich doprovodu, kteří večeřeli u sousedního stolu, ale než se stačili zvednout, přitočila se k nim mladá číšnice. „Vomlouvám se, mylorde,“ řekla zdvořile a udělala pukrle. „Pan Stuart se ptá, estli má panstvu připravit pokoje.“ Venku stále hustě pršelo a byla temná noc. Cestovat ve tmě po rozmoklých cestách by bylo nebezpečné i bez možného nebezpečí napadení, generál Wavesbury i ostatní to dobře věděli. „Ano,“ přikývl hrabě. „Zůstaneme přes noc. Jen doufám, že máte nějaké slušné pokoje.“ Mávl rukou nad skoro plným lokálem. „Ty nejlepčí,“ opáčila dívka. „Máme prázdno. Ty lidi se vydaj domu nebo znova na cestu hned, jak přestane pršet.“ Pak se naklonila blíže k hostům. Možná aby ji nikdo neslyšel, ale možná také aby dopřála mužům výhled do svého hlubokého výstřihu. „Straší tady. Nikdo nezůstane přes půlnoc, dyž nemusí.“ Paulovi neuniklo, s jakou jistotou promluvila. Silou vůle jí pohlédl do očí, protože si uvědomoval Margaretin pobavený pohled. „Straší tu? Něco jsi zaslechla?“ „Já ty strašidla viděla, mylorde, na vlastní voči!“ prohlásila dívka dotčeně. „Na hřbitově, co je na kopci, co je vodsaď, co by kamenem dohodil.“ „Brenno, neobtěžuj hosty!“ ozval se od pultu hlas hostinského Stuarta. Ukázka elektronické knihy