a skoro jsem se nemohl pohnout. Nejednou jsem se pak musel belhat ulicí se starou dřevěnou sekačkou, abych jí přinesl nějaké peníze. Nakonec to došlo tak daleko, že ani otcova přítomnost nic nespravila, protože matka mu jednoduše zakázala, aby za mnou chodil. Vzdal jsem se naděje, že se můj život někdy zlepší. Dokud budu žít, budu matčiným otrokem. Každý den jsem měl míň rozhodnosti. Už jsem nesnil o Supermanovi nebo jiném vymyšleném hrdinovi, který by mě přišel zachránit. Věděl jsem, že otcův slib, že mě odtud odvede, byl podvod. Přestal jsem se modlit a myslel jsem jenom na to, jak přežít ze dne na den. Jednou ráno mě ve škole poslali za zdravotní sestrou. Vyptala se mě na moje oblečení i různé modřiny, které mi pokrývaly obě paže. Nejdřív jsem odpovídal tak, jak mě to naučila matka. Ale jak si sestra postupně získávala moji důvěru, začal jsem jí povídat o matce další a další věci. Dělala si poznámky a nakonec mi řekla, že až si budu chtít s někým promluvit, můžu za ní kdykoli přijít. Jak jsem zjistil později, začala se o mě zajímat, když ji na mě upozornila učitelka, která u nás suplovala na začátku školního roku. V matčině domě bylo zvykem, že si bratři v posledním říjnovém týdnu vydlabávali dýně na Halloween.
98