tam po hnízdě vylíhnul krásný jedovatý ještěr, který se rozhodl rozdat si to s celým světem. Jednou se mu Ela u oběda posmívala, že vypadá jako reklama na pojištění. „Teda, tati, nový zuby… ježiš, že ty máš tajdle nový vlasy… tejden tě nevidíme a vypadáš, jako by si tě u vás podávali ze sálu do sálu…“ říkala mu, ale Klaudie postřehla, že je Ela zároveň na otce pyšná. Ludvík se usmíval a vůbec nezapíral. Naopak. „Hm, to jsem moc rád, že si aspoň někdo v naší domácnosti povšiml.“ Otočil se přímo na Elu a pokračoval: „To víš, všechny ty přístroje jsou sakra drahé, a než je koupíme, musíme je vyzkoušet, a koho jiného klinika obětuje, že? Samozřejmě svého šéfa,“ zatvářil se přehnaně trpitelsky a jeho tvář, vyžehlená lasery a masážemi, jako by přiletěla z doby před deseti lety. Ela spiklenecky mrkla na Klaudii. „A proč to nevyzkoušíš na mámě?“ Ludvík se tehdy zasmál, jako by Ela vysekla báječný vtip, a odstrčil od sebe talíř. Potom řekl na odchodu z jídelny: „Bylo to dobré. Děkuji.“ Klaudie jezdila vidličkou po talíři a přestala, až když jí tchyně, která do té doby mlčela, řekla: „Takhle ten talíř zničíš. To je míšeň, děvenko.“ Když sklízela ze stolu, slyšela hvízdání v koupelně, klapnutí domovních dveří a nedočkavé kroky po schodech ke garáži. V předsíni zbyla vůně jiné kolínské než té, kterou mu Klaudie kupovala léta k Vánocům, a police na jeho tenisové krámy byla prázdná. Než tchyně odešla do svého pokoje, zastavila se na prahu kuchyně a řekla: „Polovina všeho tady je tvoje. Můžeš 98
bejt ráda, že dřív se na nějaký předmanželský smlouvy nedrželo. My dvě to tady už nějak doklepeme. Furt lepší ty než nějaká vykuchaná a přešitá běhna.“ Tehdy Klaudii napadlo poprvé, že představuje pro babu záchranný kruh před žraločími zuby nějaké Dukátovy holky, která by se s ní nepárala. Teď jsem ti dobrá, babo, pomyslela si tehdy hořce. Od té doby uběhlo pár let, stará Kolmanová už je dávno v piksle na příborníku a z Dukáta se stal diskrétní spolu bydlící. Tak diskrétní, jako by ani nebyl. Tramvaj se kolíbala Letnou nahoru a Klaudie pořád myslela na starou Kolmanovou. Belgrédka. Stará té ulici jinak neřekla. Tak dlouho s ní Klaudie žila pod jednou střechou, až se dostala skoro do jejího věku. Tchyně je po smrti a ona dělá posluhu Dukátovi. Bylo to tak vždycky? Už si nevzpomněla, že by to dříve bylo jinak. A co je to dříve vlastně. Možná je dříve celá ta doba, kdy se Dukátovi přizpůsobovala. Dříve je hlavně doba předtím, než navštívila tu jeho slavnou kliniku. Byla tam jen jednou, když se mu nedovolala a nechtěla mu nechávat vzkaz o mrtvé máti přes sekretářku. Dooobrý den, zde Klinika Estét, u telefonu Amálie, co pro vás mohu udělat? Kdykoliv ji Klaudie slyšela, nutilo ji to dělat opičky do zrcadla a chtělo se jí zařvat ty nic, náno pitomá. Stála tenkrát před vchodem, který se pořád automaticky otevíral a zavíral, než se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Nikdy tam ještě nebyla, dokonce ani na slavnostním otevření. Moderní dlažba, kůže, vysoké koberce, na zdech fotky krasavic a krasavců. Ve vestibulu postávalo několik Amálií a všechny byly stejné. Štíhlé, krásné a bez 99
jediné chyby. Než se stačila zeptat, kudy za Dukátem, uviděla ho. Zavadil o ni pohledem a musel se vrátit očima nazpět, aby si ji uvědomil, a stále přitom držel kolem pasu hlasatelku počasí. Nahnul se k ní a něco jí pošeptal. Holka se zasmála a udělala na něho prstíkem tytyty. Dukát se pousmál, a když vykročil ke Klaudii, už se neusmíval. Než stačil cokoliv říct, Klaudie ho předběhla: „No nazdar,“ začala a dala si záležet, aby to znělo neutrálně. Potom mu krátce vyložila, že jeho matka zemřela a že kolem šesté k nim přijedou pohřebáci. Ten den přišel po dlouhé době domů brzy, a když pohřební vůz odrazil od chodníku, převlékl se a odešel. „Obchodní večeře,“ řekl jen tak do vzduchu, možná ze špatného svědomí, že jde ven v den matčiny smrti. Jako by to něco znamenalo, byl to den jako každý jiný, pomyslela si Klaudie a podrážděně vtáhla hlavu do límce, protože někdo nad ní zaječel: „No nazdar, holka, tebe jsem neviděla snad sto let…“ To jsou móresy, řekla si v duchu, ale když ji kdosi šťouchl do ramene, zvedla hlavu. „No jasně, seš to ty, to mě podrž, vypadáš furt stejně,“ smála se na ni Jarmila. Jarmila. Krucinál. Dneska jsem na ni myslela, to snad není možný, říkala si Klaudie pořád v duchu, ale zároveň se zvedla ze sedadla a řekla popravdě: „Tedy, Jarmilo. Před chvílí jsem si na tebe vzpomněla. Jela jsem přes most a dívala se na František…“ „No jo, to je let, viď… poď na kafe,“ vysypala ze sebe spěšně Jarmila a ukazovala na kavárnu naproti zastávce. „Tak jo,“ slyšela Klaudie sama sebe a v údivu z příjemného vytržení vystoupila s Jarmilou z tramvaje. 100
Ukázka elektronické knihy