Lovci lidí
97
mi to jelo. Asi jsem byl vyslyšen, neb přijíždí devítka a já do ní rychle naskočím. Ještě přes okno koukám, jak se dáma vzteká, ale už svištíme k nádraží. „Pěkné vánoční svátky, připravte si jízdenky, prosím!“ „To si nedáš pokoj ani o svátcích?“ starší chlap po mně škaredě loupne očima. A je po klidu, bleskne mi hlavou a snažím se zklidnit situaci. Marně. Na hlavním nádraží raději vystupuji. Od rána jsem brázdil okraje města a měl božský klid, v centru je to drsnější. Možná je to i hodinou – je už skoro poledne a střed je plný lidí. Návštěvu obchodů ruším a směřuji raději zase na periferii. V tramvaji bylo místo, a tak jsem se zatavil do vyhřá tého sedadla. Konečně teplo. Vyvezu se kousek dál, kde už snad bude lidí míň. Zatím pozoruji, jak se rodinné domky převlékly do vánočního hávu. Některé byly tak líbezné, že vypadaly jako z pohádky. Za mého mládí toho moc k vidění nebylo. Holt jiná doba. Ale dost ko chání, jde se na věc. Se slovy „revize jízdenek“ procházím celou tramvaj a vše je ok. Nijak to nehrotím, přece jen se blíží Vánoce a každý má plnou hlavu svých starostí. Dojel jsem až na konečnou, kde všichni vystoupili. Teda skoro všichni. Na zadní plošině se krčila hromádka neštěstí. Jejda, někdo tu zapomněl pejska. Takovou tu klasickou po uliční směsku. Koukám, obojek i známku má, postaráno