98
Josh Haven
„Medvídek z bronzu velký jako třípatrový dům, natřený na žluto a s lampou na hlavě.“ „No, to zní… celkem zajímavě.“ „Je to hnus. Nesnáším Urse Fischera. Nejsi s ním příbuzný.“ Matt se usmál. Bentley vjelo na dálnici a minulo pouštní předměstí Dauhá zalité září světel z centra, které leželo hned za ním. Letiště se zřejmě nacházelo jen pět nebo šest kilometrů od centra. Fádní betonové obytné bloky oddělené písečnými uličkami ustoupily luxusním bytovým domům obklopeným svěžími zelenými parky. Všude zářily poměrně elegantní pouliční lampy – „Tyto lampy navrhla významná barcelonská architektka Beth Galí. Je jich přesně tisíc,“ oznámil jim šofér, aniž by se ptali. „Beth Galí,“ opakoval Matt. „To zní izraelsky.“ „Ne,“ namítl řidič. „Je z Barcelony. Po levé straně se blížíme ke Katarskému národnímu muzeu, které navrhl Jean Nouvel.“ „Páni,“ vydechla Kelly obdivně. Obrovská rozlehlá stavba vypadala, jako by byla poskládaná ze spousty plochých disků, které se navzájem protínaly v náhodných úhlech. „Je úžasné. Nádherné.“ „Děkuji, slečno Somersetová.“ „Vypadá, jako by nějakej obří kuchtík zakopnul a upustil tác plnej obřích talířů,“ podotknul Matt. Kelly ho ignorovala. Šofér také. „Vpravo je Muzeum islámského umění, navrhl ho I. M. Pei.“ „Já Peie miluju,“ přiznala se Kelly. „Je úžasné.“ Muzeum tvořené pouze pravoúhlými útvary připomínalo pískově zbarvenou kamennou hromadu obřích krabic z nákupů na Páté avenue. Velké krabice od oblečení dole, pak menší krabice od bot a nakonec, na samém vrcholu, krychlová krabička na prstýnky od Tiffanyho. „Je to nádhera,“ vzdychla Kelly.