Wolfgang Prytz na něj zavolal, ať počká. Roar se zastavil a pověděl mu, že má katalog a dobře ví, jakou mají ty známky hodnotu. „Ten katalog je určitě předválečný,“ řekl filatelista. „A neplatný.“ „Je z roku třicet devět,“ sdělil mu Roar a znovu vykročil. „Uvidíme se v klubu.“ Prytz volal dál a ptal se, jestli tam na druhém břehu sedí jeho kamarádi. Roar naznačoval rukama, že neslyší, přešel Jerusalemský most na Nordpolen a čekal, až k němu dojdou ostatní. V pravé ruce držel pět obálek, jako by držel karty, šklebil se a nechal kluky hádat, kolik mu ten překupník nabídl. „Deset korun?“ řekl Vidar. „Dvacet?“ tipoval Jan. Carl a Olav mlčeli. Roar pak řekl, že zítra Prytz nabídne stovku za každou a pozítří sto osmdesát. Vidar si sedl na kraj chodníku a vytrčil ruce do vzduchu. Janův úsměv byl širší, než na jaký měl na tváři místo. Olav klidně řekl: „Proč ne víc? Dvě takové už má a prodává je za dvě stovky.“ Zamysleli se a šli domů.
O dva dny později byla transakce uskutečněna. Dohodli se na dobré ceně za tři kompletní aršíky, varianty z roku 1870, které Roar vytrhl z alba, a dotázal se Prytze, jestli by ho zajímalo i stříbro. Prytz pak kývl i na šachovnici, ale zároveň zavrtěl rezignovaně hlavou. „Musíme být diskrétnější.“ „Diskrétnější?“ „Ano, nemůžeme tu spolu pořád takhle sedět a bavit se.“ Ukázal rukou do místnosti, kde sedělo sotva deset hráčů zcela ponořených do úvah o dalším tahu, tentokrát žádní Němci. Dohodli se, že se sejdou další den na Muselundenu v době, kdy celý norský národ sedí přikovaný u večeře. Prytz se dostavil v dohodnutý čas, prohlédl si obsah Roarova ruksaku a prohlásil, 98