Wolfgang Prytz na něj zavolal, ať počká. Roar se zastavil a pověděl mu, že má katalog a dobře ví, jakou mají ty známky hodnotu. „Ten katalog je určitě předválečný,“ řekl filatelista. „A neplatný.“ „Je z roku třicet devět,“ sdělil mu Roar a znovu vykročil. „Uvidíme se v klubu.“ Prytz volal dál a ptal se, jestli tam na druhém břehu sedí jeho kamarádi. Roar naznačoval rukama, že neslyší, přešel Jerusalemský most na Nordpolen a čekal, až k němu dojdou ostatní. V pravé ruce držel pět obálek, jako by držel karty, šklebil se a nechal kluky hádat, kolik mu ten překupník nabídl. „Deset korun?“ řekl Vidar. „Dvacet?“ tipoval Jan. Carl a Olav mlčeli. Roar pak řekl, že zítra Prytz nabídne stovku za každou a pozítří sto osmdesát. Vidar si sedl na kraj chodníku a vytrčil ruce do vzduchu. Janův úsměv byl širší, než na jaký měl na tváři místo. Olav klidně řekl: „Proč ne víc? Dvě takové už má a prodává je za dvě stovky.“ Zamysleli se a šli domů.
O dva dny později byla transakce uskutečněna. Dohodli se na dobré ceně za tři kompletní aršíky, varianty z roku 1870, které Roar vytrhl z alba, a dotázal se Prytze, jestli by ho zajímalo i stříbro. Prytz pak kývl i na šachovnici, ale zároveň zavrtěl rezignovaně hlavou. „Musíme být diskrétnější.“ „Diskrétnější?“ „Ano, nemůžeme tu spolu pořád takhle sedět a bavit se.“ Ukázal rukou do místnosti, kde sedělo sotva deset hráčů zcela ponořených do úvah o dalším tahu, tentokrát žádní Němci. Dohodli se, že se sejdou další den na Muselundenu v době, kdy celý norský národ sedí přikovaný u večeře. Prytz se dostavil v dohodnutý čas, prohlédl si obsah Roarova ruksaku a prohlásil, 98
že tohle dědictví potřebuje jinší svaly, než jaké má on, takže doporučí Roarovi jiný kontakt, má zájem? „O kontakt?“ „Ano, na sběratele. Jó, jo, ti mají teď dobré časy.“ „Někdo, kdo sbírá stříbrný tácy a šperky?“ „No, anebo je prodává dál, co já vím. Ale řekni mi, nemluvils i o mincích?“ Roar pokývl, že má mince, tolary, stříbrné tolary, neví přesně, ale dědeček byl hodně bohatý. Během léta se sešli třikrát. Roar se potkal i s Prytzovým „kontaktem“, setkání sledovala parta, ale zůstalo u té jedné schůzky a nic z toho nebylo. Roar nemohl ani později přijít na to, co s tím mužem bylo, že v něm nebudil důvěru, zdál se mu roztržitý a nepozorný, nervózní, čišela z něho bezuzdná chtivost a víc ho bavilo Roarovi nadávat než uzavřít obchod. Překupník Prytz pak doporučil další „kontakt“, který se ukázal jako poměrně překvapivý, jelikož když se s ním Roar setkal na lavičce v Torshovu, bez váhání vytáhl svou členskou legitimaci Quislingova Národního sjednocení a prohlásil, že je třeba se při setkání s cizím člověkem prokázat průkazem, aby lidé věděli, kdo je, a totéž teď očekává od Roara. Roar to moc nechápal, ale vylovil z ruksaku několik stříbrných příborů, konvici, podnos a šperkovnici. Muž řekl: „Hm, staré věcičky, jak vidím, i cenné, ale ne tak staré, jak si myslíš, kdo vlastně jsi?“ Roar řekl, že mu ještě není patnáct, a zeptal se, jestli chce věci koupit. „Já se tě neptal, jak jsi starý, ale kdo jsi.“ „Já se zase ptal, jestli to chcete koupit.“ „Abych pravdu řekl, nevím.“ Roar zašněroval ruksak a chystal se odejít, ale ten člověk ho zadržel. „Tak pomalu, ty malej šmejde, když se tě na něco ptám, tak mi odpovíš.“ Roar stál, navázal oční kontakt s kamarády, co se povalovali na protějším svahu, změřil si muže od hlavy k patě a napadlo ho řešení. 99
„Promiňte,“ řekl a usmál se svým nejmilejším úsměvem, otočil se, a než bys řekl švec, byl pryč.
Po tom zážitku se rozhodli, že se vykašlou na Prytze a zkusí jiné řešení, třeba zastavárnu v Sandakeru. Ale ještě než se rozhoupali, Wolfgang Prytz dal najevo další nenasytná přání, zajímají ho známky, mince, stříbro, všechno. Roar mu klidně nad šachovnicí řekl, že už nic nemá. Prytz na to, že mu to nevěří. Roar ho odbyl, že si může věřit, čemu chce. O tři dny později to znovu rozjeli. Roar prodal mikroskop pěkně oblečené paní, která trvala na tom, že se setkají na liduprázdném dvoře na druhé straně města, kde neležely ani hromady uhlí, ani nestály cisterny s petrolejem, nehrály si tam děti ani nevrkali holuby, jen tam stály v dokonalé přímce tři popelnice a pět spořádaně zaparkovaných kol, každé opatřené dvěma zámky. Paní ale zaplatila hotově a dobře bez jakýchkoli řečí a měla zájem i o globus, o kterém jí prý Wolfgang pověděl. Den nato Roar přijel do stejného mrtvého dvora s globusem. „Není to zábavné?“ utrousila nečekaně s malým ušklíbnutím, vybalila globus z Roarovy kapny a zabalila ho do své. Roar nechápavě vzhlédl od bankovek, jež mu podávala. „Co všechno se děje za bílého dne,“ pokračovala, položila mu ruku na paži a požádala ho, aby Wolfganga moc pozdravoval a poděkoval mu, má mu totiž za mnohé co děkovat, kdysi byli zasnoubeni, věřil bys tomu? Roar se zachvěl z jejího dotyku a přejel mu mráz po zádech z pohledu na rudá ústa i ze způsobu, jímž se vyjadřovala. Wolfgang jí pověděl, že Roar má i dvě staré pistole, starožitné. „A fungují,“ řekl Roar. „Vyzkoušeli jsme je.“ Usmála se. „Tak jsme dohodnuti, co říkáš?“
Roar pak Prytzovi oznámil, že ta pozoruhodná dáma je až moc pozoruhodná, copak v téhle zemi není žádný fakt normální člověk, se kterým by se dalo obchodovat? 100
Ukázka elektronické knihy