na papír, připadal zázračný. Překreslovaly jsme takhle přenesené výjevy, hlavně ty ze zahrady kolem boudy. Od té doby jsem podobné kresby už nikdy nedokázala překonat. Také vlastně nevím, kde skončily. Škoda. Na Zlíchov jsem se rozhodla jít pěšky. Zajímalo mě, jak se to po té cestě za ta dlouhá léta změnilo. Kráčela jsem nejdřív silnicí pod naší Magnetickou horou. Bývala to tady taková zapadlá tichá cesta. Teď vlevo dole za křovím hučela nová šestiproudá dálnice. Auta frčela, pádila, honila se, aby některá vyjela vzhůru do Radlic a ta další zmizela v obří tlamě tunelu. Kam vedl, nevím. Za dálnicí se rozprostírala pláň nákladového smíchovského nádraží. Dál se jako útes tyčila hradba domů a za nimi tekla Vltava. Na druhém břehu se na kolmé skále vyjímala vyšehradská katedrála. Její špičaté věže pro nás bývaly vysílače mezigalaktických signálů. Zlíchovská kolonie stála ve stráni nad jednokolejnou tratí, která ze Smíchovského nádraží odbočovala vpravo vzhůru a vedla dál po klikaté dráze klenutých viaduktů nad Prokopským údolím. Tam, několik kilometrů daleko, se otáčela a vracela zpět nad zlíchovskou osadu. Tím ji uzavírala i shora a stoupala pak dál za Magnetickou horu až někam na Zličín a ven z města. Původní zdejší kolonii tvořilo několik přízemních domků s nejrůznějšími přístavbami, přístřešky a teráskami. I když tu žila Ema se svou maminkou, cítila jsem se tu vždy stísněně, celá ta chudobná vesnička na mě působila strašidelně. Žili zde staří, dřinou shrbení lidé, připadali mi jako mstiví duchové. Od těch dob se tu moc nezměnilo. I když některé domy se ztrácely pod polystyrenovými deskami a zářily plastovými okny, duch místa pořád zůstával zádumčivý, stále hleděl směrem zpátky v čase. Emin dům jsem ale nenašla. Místo něj tu trčela růžová krabice s garáží pro dvě auta. Zazvonila jsem. Nikdo se neozval.
97