je dát dohromady rodinu. Ve vašem případě vás s dětmi. Zcela na rovinu – s milostpaní moc nepočítám.“ „Ta, ať po tom, co provedla, si jde, kam chce, ale o děti přijít nechci!“ Josefovy oči se upřeně podívaly do Řehořových. Říkaly: Víc už ti říct nemohu, ale prosím tě, ty mě nezklamej! Řehoř pochopil…toho chlapa nemůžu zklamat; jsem pro něho poslední možností. Hlavou mu prolétl mlhavý náčrt možného řešení. „Heleďte, já sice nečetl nic z vašich mailů, ale jak to tak zběžně hodnotím z toho, co jste mi řekl… Hlavně se teď zdržte jakékoli iniciativy, já se o něco pokusím. Nesnažte se vzbudit soucit; třeba výčtem svých zásluh o děti, o rodinu! Druhá strana by z toho pochopila zoufalství, jako vaše neschopnost (na které se horší povahy mohou přímo pást). Nebo to pochopit jako citové vydírání. Obávám se, že jakýkoli chybný krok by zhatil veškeré úsilí, včetně toho, co si myslím, že by mohlo vést k úspěchu. O dalších vašich krocích se nejdříve dohodneme spolu; platí? Sám si musím vše řádně ujasnit, promyslet, abych nakonec krok vedle neudělal já!“ „Platí, pane Řehoři! Vlastně já už ani jinou možnost nemám.“ Pomalu, stydlivě přiznal Josef a stiskl nabízenou pravici. Na tu dobu bylo až nezvyklé horko, které proniklo do vilky, a vypitý alkohol urychlil únavu. Meruňkovici raději nechali na pokoji a rozloučili se každý jedním Svijanským.
98