Dokud nás krev nerozdělí
97
Ale skutečně by to šlo? Systémově určitě ne. Individuálně snad jo, ale mám z toho strach. Zároveň vím, že mého dravce za mě nikdo jiný nepotrestá. A taky je mi jasný, že takhle můžu váhat roky a nic se nestane. Jen čin to může rozetnout. Jen čin uvede věci do pohybu. Se všemi dů sledky. Láká to. I leká.
Vladimir Marko. Slavonie, listopad 1990 Malý cestovní budík se rozdrnčel a rázem spícího vzbudil. Na třetí pokus se ruka trefila a budík utichl. Muž se na posteli po sadil. Ani se nepokoušel hledat vypínač lampičky. Spokojil se s pra mínkem světla, která do tmy pokoje přitékalo nezacloněným oknem. Chvíli si mnul víčka a proklínal pálenku z předchozího večera. Pak se natáhl po pantoflích. Trochu nejistým krokem se vydal k oknu. Zaklel, když se nohou bolestivě odřel o hranu kancelářského stolku. Úplně na ten stůl zapomněl. Popuzeně se doškobrtal k parapetu a automaticky sáhl po cigaretě. Chuť spalovaného tabáku mu však úlevu nepřinesla. Namísto toho v jícnu ucítil prudké pálení. Rozkašlal se. Dusivě. Instinktivně se vrhl k malé koupelně, zprudka otevřel dveře, roz svítil a otočil kohoutkem. Do umyvadla začal vtékat proud vody. Nijak silný, ale k uhašení požáru v útrobách stačil. „Sranje!“ Pil a proplachoval si hrdlo tři minuty. Když se mu konečně ulevilo, vzpomněl si, že je dnes čtvrtek. A že tedy včera byla středa. Osmadva cátého. Narozky! Nenadovy narozeniny! A on se neozval. Zapomněl. „Sranje! Sranje!“ Celé včerejší odpoledne a večer strávil se Sergejem, Marijem, Abra mem a dalšími lidmi z Orlíků, organizace, kterou založil. Rozjezd hnutí vlastenecké mládeže není hračka. Ale zároveň ho to teď baví nejvíc. Mladí mají kuráž! Chtějí věci změnit a jdou rovnou na věc! Jak