98
barbora bernátová
i s botama. „Přiznal se?“ zeptal jsem se po důkladné analýze Havírovy postavy. „Ne, všechno popřel. Prej to sama chtěla. Ale vždyť víš, jak to chodí. Na nějaký párty se to ožere a pak roztahuje nohy, kde to přijde. I takovej týpek jako tamten se jí pak mohl zdát přitažlivej.“ O tom jsem tedy fakt pochyboval, ale dobrá. „Kdo je to děvče?“ Policajt nakoukl do papírů. „Anna Tonhajzerová, dvacet tři let, kolegyně z práce. Prej přednedávnem nastoupila a on se jí ujal, aby si rychleji zvykla na nový prostředí. Před dvěma měsíci zorganizoval jejich vedoucí oslavu, aby se noví zaměstnanci snadněji seznámili s těmi starými. Tam se to mělo stát.“ „Před dvěma měsíci?“ potřásl jsem nevěřícně hlavou. A co to děvče očekává po tak dlouhé době? „Mhm,“ zamumlal. „Vždyť víš, jak to chodí…“ „Vím,“ skočil jsem mu do řeči. Neměl jsem náladu na jeho prázdné řeči, když za dveřmi seděl chlap, který mohl být náš člověk. „Mohl bych si s ním popovídat?“ Policajt zakoulel očima a svraštil obočí. „Důvod?“ „Řešíme případ vraždy a znásilnění…“ „Jo, slyšel jsem, brutál.“ „Jo, brutál,“ zopakoval jsem. „Jeho jméno se v něm shodou okolností taky objevilo,“ dokončil jsem. „Nekecej!“ Policajt si Karola přeměřil od hlavy po paty. „Nefigurují vám v něm náhodou dva pachatelé?“ Pokoušel jsem se rozdýchat jeho poznámku a nemyslet tak na Solčanskou. Jasně že už o tom věděl každý. „Pracujeme s několika verzemi,“ podotkl jsem a snažil se neznít moc podrážděně. „Mhm,“ přitakal, jako by mi dobře rozuměl a dokázal se vžít do mé kůže. „Tak fajn, můžeš za ním zajít. Stejně si musím odskočit na záchod.“ „Můžu?“ Ukázal jsem na papíry, které držel v ruce. Neochotně mi je podal a pak se vypařil. Vešel jsem do místnosti a přes dýmovou clonu se pokoušel dopracovat k židli. Smradu tam bylo jak v Cařihradu. Původce puchu jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528942