Jasper se na ni zmateně podívá. „Co to říkáš? Copak se ti nelíbí?“ Rosalind neodpoví. Civí přímo na něj. To on tohle všechno způsobil, a přitom nemusel nést žádný z těch příšerných následků. Rosalind cítí stejný bezmocný vztek, jaký mívala v dětství. Jasper pokračuje. „Podle Harolda Rutledge tě možná mrzí, že to nebyl chlapec. Příště bude.“ Rosalind neřekne nic; mlčení je pro ni drobná užitečná zbraň. Pečlivě si uhladí pokrývku. Musí začít sepisovat seznamy. V listopadu chce uspořádat oslavu Willoughbyho narozenin. Jasper se zamračí. „Zdržel jsem se. Ten den. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti.“ „Žádné jsem si nedělala,“ opáčí Rosalind. „Willoughby říkal, žes to zvládla skvěle.“ „Opravdu?“ „Dítě můžeš pojmenovat, jak chceš. Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekne a udělá pár kroků směrem k ní, s rukama vztaženýma v podivném, napůl prosebném gestu, jako by nesl neobvyklé břemeno: srolovaný kobereček, něčí kabát, starého nemocného psa. „Jsem v naprostém pořádku,“ prohlásí Rosalind a zastrčí si ruce pod pokrývku. Při pomyšlení, že by se jí dotkl, se málem otřese. „Mohl bys zazvonit?“ „Nemám ti něco přinést?“ „Chci Betty.“ „Jistě.“ Jasper poslušně stiskne tlačítko na zdi, jímž se přivolává služka. „To jméno — Florence. S žádnou ošetřovatelkou nesouvisí,“ řekne Rosalind po chvilce. Pod pokrývkou jezdí rukama přes obvaz a upravuje ho, kde jí připadá volný. „Co je mi do nějaké staré vyschlé ošetřovatelky? Ne. Viděla jsem jeden film, v Londýně. Žena v bílém. Byl o krásné ženě jménem Laura, která se zamiluje do učitele malování, ale zlý stařík jménem sir Percival ji záludně přiměje,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528675