16
„Eh, dobrý den, tady Büchner. Mohl bych mluvit s Almou Büchnerovou? Jsem její bratr.“ V telefonu jsem vzdáleně slyšel zvuky domova důchodců, kde byla Alma na praxi. Proč jsem sakra na začátku každého telefonátu dělal „eh“? Jako přírodní zákon… nesnášel jsem to. To, že nad sebou nemám úplnou kontrolu. Tělo si často prostě dělá, co chce. Například když jsem se onehdy s Beate procházel kolem řeky a pod šaty se jí rýsovaly nohy. Měla to stejně? To člověk nemůže tušit. Jen jsem doufal, že nejsem jediný, kdo se totálně zmítaný pudy naprosto bezmyšlenkovitě protlouká létem. „Ahoj! Kde jsi? Nemám moc času.“ Almin hlas zněl trochu udýchaně. „Na klinice. Taky teď konám dobro. Děda mi sehnal brigádu.“ Alma se zasmála. „Fakt?“ „Povyprávím pozdějc. S Johannem si dneska v noci jdeme zaplavat. Nepřidáš se? V jednu u koupaliště.“ Alma se na okamžik zamyslela. „Musím se nějak dostat od sester,“ řekla, „ale to půjde. Kde u koupaliště?“ „U vchodu.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528674