XVI. Etický kodex
Etický kodex, jímž se skutečně a bezezbytku řídí, sotva kdy nějaké mé dium zveřejnilo. Seznamy etických pravidel jsou spíš souhrnem přání a cílů než všech reálně uplatňovaných zásad. Média chtějí přesvědčit veřejnost, že se právě jimi řídí, přestože bývá poměrně snadné se přesvědčit o tom, že věc je složitější. Přestože respektování kodexu je soudně nevymahatelné,63 hlavně v zámoří se objevují případy, kdy zpravodajská média své kodexy na radu právníků odmítají zveřejnit, aby se v případném soudním sporu neobrátily proti nim. Publikované etické zásady, samy o sobě jistě chvályhodné, se podle amerických advokátů mohou změnit v munici, kterou novinářské organizace bezděčně nabíjejí kanóny svých oponentů.64 Spíš než na závazná pravidla chování ukazuje sestavení kodexu na to, jakých potíží se média při své práci chtějí vyvarovat, jaká ohrožení považují za nejzávažnější a s jakými vnitřními problémy ve vztahu k vlastním zaměstnancům se nejčastěji potýkají. Formulace takových kodexů bývají obecné, ale poměrně kategorické, aby přesvědčily konzumenty a mediální kritiky o neoblomnosti prezentovaných zásad. Praxe je ale natolik různorodá, rychle se měnící
63
64
V české mediální praxi (stav v roce 2023) schvaluje kodex dvou veřejnoprávních médií – Českého rozhlasu a České televize – dolní parlamentní komora. Situace, kdy politický orgán kontroluje chování novinářů, je v Evropě unikátní a z logiky věci absurdní. První novinářský etický kodex hodný tohoto názvu se zrodil před první světovou válkou ve Francii. V zámoří se po druhé světové válce etické kodexy opíraly o dvě hlavní zásady: profesní odpovědnost a veřejný zájem. Blíže viz Joseph Straubhaar – Robert LaRose – Lucinda Davenport: Media Now. Understanding Media, Culture, and Technology.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528538