/ 98
2 . E v ropsk é so u ř a d nic e a p a r a l e ly
autorita světského kléru i řeholních řádů, rozštěpených frakčními boji, a v neposlední řadě též trůny korunovaných hlav.37 Zvlášť pronikavě se zápas avignonských a římských papežů promítal do poměrů ve Svaté říši římské, která svou správně-politickou skladbou skýtala soupeřícím stranám značné pole působnosti. Třebaže římský král Václav IV. následoval otce a přidržel se římského Urbana VI., avignonský protipapež Kliment VII. až do své smrti v roce 1394 nepřestal doufat, že se mu podaří získat lucemburského vladaře na svou stranu. V zápase Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna se francouzsky orientovaná skupina uvnitř českého vysokého duchovenstva přiklonila k panovníkovi a do jisté míry tak přispěla k dílčímu rozkolu v pražské arcidiecézi. Tolik na ilustraci jednoho z důsledků schismatu na země České koruny.38 Z českého hlediska, a zejména pak ze zorného úhlu katolického dějepisectví, se někdy zdá, jako by voluntaristické postoje Václava IV. v církevních záležitostech vyplývaly jen z jeho impulzívní a vrtkavé povahy. Zčásti tomu tak jistě bylo. Více však padá na váhu, že se s obdobnými a často ještě závažnějšími zásahy světské moci vůči církvi lze shledat i v jiných zemích. Čtrnácté století bylo dobou rozmachu řady státních útvarů, jež v rámci vesměs již sjednoceného etnického celku spěly k pevnější správní organizaci a k větší samostatnosti v zahraničněpolitické oblasti. O krok vpřed byla Francie, jejíž právníci již v době konfliktu krále Filipa Sličného (1285–1314) a papeže Bonifáce VIII. (1294–1303) formulovali přirozenoprávní teorie autonomní státní moci, namířené jak proti starší univerzalistické koncepci římské říše, tak proti světovládným doktrínám tzv. papalistů římské kurie. Hus zcela jistě neznal spis Jana z Paříže O moci královské a papežské z počátku 14. století. To však nic nemění na skutečnosti, že dávno předtím, než čeští wyclifité zdůvodnili legitimnost odporu vůči „nehodnému papeži“, učinili tak legisté francouzského královského dvora.39 Tzv. avignonské zajetí papeže a přesunutí správního centra římskokatolické církve do jižní Francie způsobily, že další vlna odporu proti papežskému autokratickému centralismu nevzešla z národních monarchií, jimž měla patřit budoucnost, nýbrž z vratké Svaté římské říše. Tíhu boje s doktrínou papežovy 37) Důchody papežské kurie dosáhly maximálního rozsahu za Řehoře XI. (1370–1378) a po Francii, Anglii a Království neapolském byly nejvyšší v Evropě. Srov. k tomu Eršil 1959, kap. 1, Guillemain 1962, s. 574, dále Favier 1966, Neyer 1991, s. 266–279 (obchod s německými obročími u římské kurie) a Br. Schwarz 1993, s. 129–152. 38) Pro první orientaci viz heslo Reich v Geschichtliche Grundbegriffe, Bd. 5, zvl. s. 423–465. Bádání o správním systému říše významně posunul vpřed Moraw 1979, s. 385–424 (říšská města ve vztahu k říši a království), Moraw 1980a, s. 1–36 (vznik říšského sněmu), Moraw 1983, s. 2–65 (přehled správy a organizace), Moraw 1985 (zde zvláště s. 149–182 a 411–421) a Moraw 1993 (bilance bádání o správních dějinách pozdního středověku). Uvedené práce se široce zabývají i politikou lucemburských panovníků na říšském královském stolci. K této problematice z české strany srov. zvl. Spěváček 1979 (zde na s. 36 teritoriální rozsah Svaté říše římské) a Spěváček 1982, s. 225–243, kde mimo jiné polemické reakce na téma bohemocentrismu (viz k tomu zvl. Hanisch 1979a, s. 226–238, Moraw 1982, s. 262–266, 275–283 a níže pozn. 68). K politickým důsledkům schismatu pro říšské poměry více Thomas 1983, s. 318n., Moraw 1985, s. 252–256 a Handbuch 1987, s. 433–445. 39) Ze starší literatury srov. zejména Scholz 1903, s. 277–303, další literaturu uvádí History 1984, s. 868–869, Handbuch 1987, s. 729–730 a Miethke 1991, s. 102–107.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528532