Lucy Ashfordová
Zatvářil se, jako by se ho dotkla. „Ale byla jste to přece vy, kdo mi navrhl, abych podpořil vaši školu,“ odsekl s výrazem uražené nevinnosti. „Rozhodně jsem však nechtěla, aby to vypadalo, že jsem… že jsem vás kvůli tomu… uháněla,“ opakovala rozčileně. „Ale vy jste to podal tak, že přesně tak to vypadá.“ „Běda, musím dbát na svoji pověst!“ ušklíbl se. To už bylo na Serenu příliš. „Odcházím,“ prohlásila a otočila se. Na rameni však ucítila pevný stisk jeho ruky. „A kam přesně odcházíte, mylady?“ „Domů!“ „To tedy ne,“ zavrtěl hlavou Lefevre. „Ještě ne,“ dodal mírně. „Máme spolu dohodu, vzpomínáte?“ Serena se významně podívala na hodiny, které stály na nedaleké krbové římse. „Jsem zde s vámi už víc než hodinu. Tančila jsem s vámi a budu mít štěstí, jestli se mnou moje přítelkyně ještě někdy promluví po vaší neomalené poznámce o tom, že dobročinnost je odpustkem hrstky bohatých.“ „A není snad?“ Nespouštěl z ní zrak a jeho upřený pohled Serenu mátl a vháněl jí ruměnec do tváří. „Snad je v tom i zrnko pravdy,“ připustila. „Ale musel jste to říkat nahlas? Cožpak už jste dnes večer nezpůsobil dost škody?“ „K žádné škodě nedošlo, pokud vím. Ale jestli nyní odejdete, lady Sereno, půjdu s vámi. A všichni dospějí k témuž závěru, že už se nemůžete dočkat, až se mnou skončíte v posteli.“ Serena se zapotácela a zatočila se jí hlava. Jeho poznámka ji neměla překvapit, protože odpovídala tomu, jak se na ni Raphael díval. Měla na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS528111