„Za starých časů indiánského teritoria,“ pokračoval doktor, „se s Yigem tolik netajilo. Prastaré kmeny, méně opatrné než pouštní kočovníci a Pueblové, mluvily s prvními indiánskými vůdci o svých legendách a podzimních obřadech zcela otevřeně a nechaly značnou část pověstí rozšířit do sousedních oblastí bílého osídlení. Největší strach přišel v dobách land-rush v osmdesátém devátém roce, kdy se začaly šířit zvěsti o některých mimořádných událostech a tyto zvěsti byly podpořeny zdánlivě hmatatelnými důkazy. Indiáni tvrdili, že noví běloši neumějí vycházet s Yigem, a osadníci později začali tuto teorii brát za bernou minci. Teď už se žádný starousedlík ve střední Oklahomě, bílý ani rudý, nedal přimět k tomu, aby o hadím bohu promluvil jinak než v nejasných narážkách. Ale koneckonců, dodal doktor s téměř zbytečným důrazem, jediná skutečně ověřená hrůza byla spíše žalostnou tragédií než uhranutím. Všechno to bylo velmi hmotné a kruté – i ta poslední fáze, která vyvolala tolik sporů.“ Doktor McNeill se odmlčel a odkašlal si, než se pustil do svého zvláštního vyprávění, a já jsem pocítil mravenčení, jako když se zvedá divadelní opona. Pokračoval: „Vše začalo, když Walker Davis a jeho žena Audrey na jaře 1889 opustili Arkansas, aby se usadili na veřejné půdě severně od řeky Washita, v dnešním okrese Caddo. Nyní tam stojí malá vesnice Binger a vede tudy železnice, ale jinak se místo změnilo méně než jiné části Oklahomy. Stále je to úsek farem a rančů – v dnešní době docela produktivních – protože velká ropná pole se příliš nepřibližují. Walker a Audrey přijeli z Franklin County v Ozarkách s vozem s plátěnou střechou, dvěma mezky, starým psem jménem “Wolf” a s veškerým vybavením domácnosti. Byli to typičtí horalé, mladí a možná o něco ctižádostivější než většina ostatních, a těšili se na život
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527695