„Jistě. Ale zdá se, že už jsi zdráv. Máš mladé silné tělo. Jenom jsi řádně prochladnul, řekl bych.“ Mojmír pocítil třas, a chvíli mu trvalo, než jej – a spolu s ním strach a vztek bez konce – zase zahnal. V nose jako by měl stále ještě vodu. A než znovu promluvil, měl pocit, že nejdříve musí vyplivnout ten hnusný hadr. „Bylo to jinak!“ „V tom případě jsi udělal všechno pro to, abychom se nedozvěděli jak.“ „K čemu by to bylo, kdybych se zkoušel hájit?“ „Nelze nalézt spravedlnost, nejsou-li vyslyšeny obě strany. Svým mlčením jsi škodil nejen sobě, ale i spravedlnosti! To první se dá odpustit, to druhé... to je skutečně špatné!“ „Svým mlčením jsem řekl přesně to, co mi stálo za to říct.“ „Hmm. Kdyby hrdost zachraňovala, už bys byl spasen... Musím ovšem přiznat, že mi od začátku přišlo podezřelé, že když už se pokusíš o útěk – čemuž jsem nebyl příliš ochoten věřit, nicméně, stát se může všechno – ale když už se to stalo, jak podivná náhoda, že tě dopadnou zrovna ti, o kterých je známo, že k tobě chovají zášť. Zvlášť jeden – a ten teď odměnou nejspíš dostane místo v biskupově družině. Opravdu podivná náhoda! Škoda, že o tom nevím více... Ale chápu, že je těžké o tom mluvit.“ Byla-li v tom projevu porozumění výzva, aby se Mojmír přeci jen svěřil, kněžic se bez váhání rozhodl ji odmítnout. Pohledem se nořil do odlesků svíček na stěnách; lehce rozechvělé, ale zároveň vyrovnané světlo mu na chvíli připomnělo mihotavou pokojnost říční zátočiny, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527685