jsem měl v paměti obraz Pinocheta, jak se prochází za dopro vodu politika Václava Bendy pražskou Pařížskou ulicí a je mu děkováno, že porazil komunismus v Chile, jsem se prostě ani tady na druhém konci světa nemohl překonávání traumat mi nulosti jen tak vyhnout. Podruhé se mi něco podobného stalo v malém lázeňském městečku Puerto Varas na středním chil ském jihu, kde jsem v malé prodejně hudebních nosičů narazil na Claudia. Poslouchali jsme v jeho obchůdku všelijakou pun kovou i folklorní hudbu, nemohli se samozřejmě vyhnout slav né chilské zpěvačce Violetě Parrové, od níž jsem si zakoupil už několik kazet a poslouchal ji nadšeně, kde se dalo. Claudio mi pustil zpěváka Víctora Jaru a o tom jsem rezolutně prohlásil, že to tedy poslouchat nechci. Za komunistů nás jím pravidelně krmili na stanici Hvězda a různé kapely s jeho písničkami otra vovaly na festivalech politické písně v Sokolově a bůh ví kde všude. Claudio na to pravil, že to je přece úplná blbost. „Víctor Jara, to je to samé co Violeta, jenom je to chlap.“ Chvilku se zamyslel a pak povídá trochu ztišeným hlasem: „Znáš Jesenina?“ „Jasně,“ řekl jsem překvapeně. „A víš, kdo to byl Majakovskij?“ pokračoval Claudio. „Vím,“ odpověděl jsem a čekal, co z něho ještě vypadne. „Tak dnešní Chile, to je jako Majakovskij. A Víctor Jara, to je Jesenin.“ V městečku na pobřeží jezera Llanquihue v jižním Chile vám to přirovnání asi tak pětadvacetiletého prodavače suvenýrů připadne trochu zvláštní… A tak jsme si pouštěli i Víctora Jaru a jeho písně o chudých vesničanech, kteří vzývají anděly, a Claudio mi vysvětloval a předváděl nuance mezi městskou a vesnickou mluvou a rozplýval se nad tím, jak Jara čistě vyslovuje a jak jsou jeho písničky nepoznamenané tím balastem, co se vydává za folklor. Koupil jsem si tu kazetu a dostal jsem na ni obrovskou slevu, jíž jsem se marně bránil. 96 – 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527509