Bětka cítí nebezpečí, Josef je ve své zlosti neovladatelný a malý Véna se dostane do blízkosti Němců. „Panebože, ať mu neublíží,“ šeptá tiše. Několikrát za den vybíhá z domu, jestli se už nevracejí. Kolem je klid, nikoho nezahlídne. Odpolední horko pulzuje, vesnice je jako po vymření, unavené květiny sklonily hlavičky, neozve se ani ptačí pípnutí. Konečně zahlédne postavu na cestě. Vydechne. Kateřina. Přestřihla napětí vyšponované okolním tichem. „To jsem ráda, že jste přišla. Když není Josef doma, pořád se bojím.“ „Každý se bojí, já už jsem stará, a jsem na tom stejně, ale před dětmi nesmíš dát nic najevo. Musejí mít pocit, že jsou v bezpečí.“ „Bezpečí tady už dlouho není.“ Bětka se vrací k Józovým řečem, k Vénovi, Němcům, banderovcům. Povídá, povídá, aby ubila čas, který se tak táhne. Chystá teplé jídlo, až se vrátí, práce jí nejde od ruky. K večeru se konečně dočká. První přichází Véna, bolestivě kulhá. Vyděšeně se rozhlíží. Modré oči pod světlými řasami bázlivě mrkají. Připadá jí tak bezbranný. „Zase ses pral? To máš ještě sílu se rvát?“ Matčin výkřik je jenom kulisa, vyplavuje ze sebe strach, který ji celý den dusil. Je to i póza před Kateřinou, kdyby tady byla sama, přitáhla by si ho k sobě a objala. Kateřina chce zastavit Bětčino brblání, nabídne malému třešně. Véna strčí nepřítomně jednu do pusy, vyndá pecku a unaveně ji hodí na zem. Ruka se mu třese, chtěl by ze sebe dostat hrůzu, kterou zažil, ale není schopný cokoli vyslovit. Nejdříve před ním vyvstal matčin a babiččin obraz, a potom ten minulý. Strašný. Kdyby byl malý, zakryl by si oči rukama před věcmi, jimž chtěl uniknout.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527482