Bětka cítí nebezpečí, Josef je ve své zlosti neovladatelný a malý Véna se dostane do blízkosti Němců. „Panebože, ať mu neublíží,“ šeptá tiše. Několikrát za den vybíhá z domu, jestli se už nevracejí. Kolem je klid, nikoho nezahlídne. Odpolední horko pulzuje, vesnice je jako po vymření, unavené květiny sklonily hlavičky, neozve se ani ptačí pípnutí. Konečně zahlédne postavu na cestě. Vydechne. Kateřina. Přestřihla napětí vyšponované okolním tichem. „To jsem ráda, že jste přišla. Když není Josef doma, pořád se bojím.“ „Každý se bojí, já už jsem stará, a jsem na tom stejně, ale před dětmi nesmíš dát nic najevo. Musejí mít pocit, že jsou v bezpečí.“ „Bezpečí tady už dlouho není.“ Bětka se vrací k Józovým řečem, k Vénovi, Němcům, banderovcům. Povídá, povídá, aby ubila čas, který se tak táhne. Chystá teplé jídlo, až se vrátí, práce jí nejde od ruky. K večeru se konečně dočká. První přichází Véna, bolestivě kulhá. Vyděšeně se rozhlíží. Modré oči pod světlými řasami bázlivě mrkají. Připadá jí tak bezbranný. „Zase ses pral? To máš ještě sílu se rvát?“ Matčin výkřik je jenom kulisa, vyplavuje ze sebe strach, který ji celý den dusil. Je to i póza před Kateřinou, kdyby tady byla sama, přitáhla by si ho k sobě a objala. Kateřina chce zastavit Bětčino brblání, nabídne malému třešně. Véna strčí nepřítomně jednu do pusy, vyndá pecku a unaveně ji hodí na zem. Ruka se mu třese, chtěl by ze sebe dostat hrůzu, kterou zažil, ale není schopný cokoli vyslovit. Nejdříve před ním vyvstal matčin a babiččin obraz, a potom ten minulý. Strašný. Kdyby byl malý, zakryl by si oči rukama před věcmi, jimž chtěl uniknout.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527482
Babička ho pohladí po ruce, sevře ji pevně. Vénův pohled těká z jedné na druhou. „Viděl jsem ho,“ řekne konečně. „Koho?“ „Toho pověšeného.“ „Jakého, kde?“ „Na kraji lesa, ještě tam byli banderovci.“ Prvním vzlykem ze sebe dostává prožitou hrůzu. Vybavuje si houpající se postavu. Slyšel, že oběšenci mají vyplazený jazyk, tenhle neměl, jen vytřeštěný pohled. Díval se na něj svrchu, mrtvolně. „Co ti říkali?“ vykřikly obě naráz. Banderovci neměli svědky svých zrůdností rádi. „Říkali, že to byl Polák, a jestli jsem taky. Mluvil jsem česky, poznali to, kývli hlavou, na něčem se domlouvali, potom po mně chtěli tabák.“ „Jak mohli, po takovém chlapci.“ „Řekl jsem jim, že nekouřím, sotva jsem stál, noha mě bolela.“ „Co máš s nohou?“ „Tam u Němců, jak jsem pracoval v kolchoze, se mi rozvázala tkanička. Sklonil jsem se, že si ji zavážu, a dostal jsem od Němce pažbou ránu. Myslel jsem si, že mi ji přerazil.“ Trochu se vzpamatovává, je středem pozornosti, připadá si nečekaně dospělý. „A to tě nikdo nebránil?“ Véna se zasmál. „Zeptej se táty. Tam musíš pracovat pořád. Ale byl tam polský tlumočník, řekl tomu Němci, že jsem se nechtěl ulívat.“ „To ti ale nebylo nic platné, že?“ Kateřina ho znovu pohladí, víc nemůže. Malý kluk, a zastane tátu. Lítost jí sevře hrdlo.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527482
„Bylo, možná mě to zachránilo. I banderovci se ptali, co se mi stalo, a když slyšeli, že Němci, poslali na jejich hlavu několik sprostých slov. Potom si znovu něco potichu řekli a pustili mě. Ale s vyhrůžkou, že nesmím nikde nic prozradit.“ Bětka ho sevře v náruči. „Co bych si bez tebe počala.“ „Józovi to raději neříkej, to o bití, až později, víš, jakej je divoch,“ přimlouvá se Kateřina. „Dej mu na to listí z černého bezu, namoč plátno do kořaly, do rána mu to vytáhne.“ Dívá se na vnuka s lítostí. Nemá žádné dětství, jde z práce do práce, valí se to na něho každý den, a protože je hodný, bere všechno jako samozřejmost a táhne jako kůň, kterému dali klapky na oči. Žádní kamarádi na hry, jenom poslušné plnění příkazů a radost, když všechno splní. Kateřina to měla stejné, také jí nevadilo pomáhat rodičům, ale tady ji to mrzí. Když byla dítě, dívala se na sebe očima dospělých. Teď se to obrátilo. „Nešťastná válka,“ řekne si pro sebe. Nasype Vénovi největší díl třešní, kluci po něm pomrkávají, ale nikdo se neozve. Stal se pro ně hrdinou. Bohouš natáhne ruku a podá mu hrst i ze svých. „Mám dost, babička mi jich dala hodně,“ řekne Véna, jde se umýt a zaleze do postele. Je doma, nemusí se bát. Poslouchá, kdy se vrátí táta. Josef vjel do dvora, jako by ho honili. „U lesa našli pověšeného Poláka, už ho měli zabaleného v prostěradle. Říkal mi sousedův Vasil, že mu na čelo vyřezali křížek. Tak se podepisujou.“ Rozhlédne se po ženách. „Vy se ani nedivíte?“ „Už to víme,“ hlesne Kateřina, „Venoušek s tou novinou přišel.“ „Viděl ho?“
102 Ukázka elektronické knihy