věže a polévala ho vodou, aby potom z mokrého písku dělala bábovičky. Tomáš se svou sestrou stáli opodál. „Ta malá se mi zdá trochu ne-moc-ná, nebo spíš ne-nor-mál-ní, nemyslíš, Tomáši?“ „Ne, to mě nenapadlo. Co na ní vidíš divného?“ „Ty to vážně nevidíš? To ne-chá-pu. Má v sobě nějaký smutek, dětský smutek, něčeho se jí ne-dos-tá-vá. Podívej se, jak lpí na mámě, pořád se na ni lepí, objímá ji, hraje si s ní až do úpadu. Tvůj chlapeček Mi-chal to nedělá, je samostatný. Ja-na by neměla tohle všecko přijímat.“ „Chceš říct náš chlapeček. Hm. A co se ti vlastně nelíbí na tom, co dělá Milena?“ „Tomáši, proč se ptáš, když to víš: Milena je naše. Patří k naší části rodiny, je nám tělesně i duševně podobná. Má drahá Ja-na si ji až moc přivlastňuje a tím ji i roz-maz-lu-je.“ Tomáš se rozesmál. Ten smích jsem znala. Znamenal, že v tom rozhovoru nechce pokračovat. Po chvíli jsem dělala, že se probouzím, abych Tomáše nepřivedla do rozpaků nad tím, že jsem jejich rozhovor vyslechla. Zvedla jsem se a šla se s Milenou koupat a hrát si. Míša v kočárku začal natahovat moldánky. Ať se o něj postarají ti dva sourozenci, řekla jsem si a ponořila jsem se do studené řeky, abych Milenu učila dělat stojku s hlavou pod vodou.
8
A potom mi opět přišlo předvolání do Bartolomějské. Divili jsme se s Tomášem, proč šikanují mě, a ne jeho. Myslím, že Tomáš pro ně byl ztracený případ. Tak to zkoušeli se mnou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527481
„Nic neříkej, nic nepodepisuj,“ nabádal mě Tomáš jako dřív. Když jsem vcházela do té neblahé budovy, dveře se mi zdály být tak těžké, že jsem s nimi musela zápolit. Vyšla jsem z kachlíkárny jako na křídlech při pomyšlení na to, že jsem se na estébáka, který mi nabízel spolupráci, ani nepodívala. A jak pohrdavě jsem se tvářila! A samozřejmě jsem nic neslíbila ani nepodepsala. Blažilo mě, že jsem dostála Tomášově etické úrovni. V noci se mi však vrátilo to všecko, co mi napovídali. Že jsme, Tomáš a já, nepřátelé národa. Nepřátelé našeho socialistického zřízení. Že jdeme proti proudu a jednou toho budeme litovat. Jít proti proudu, pořád a za každých podmínek, je tak těžké! Člověk chce, aby si ho stát cenil, chtěl by být dobrým občanem! Jenže být dobrým občanem v našem státě znamená jít proti většině a muset vydržet peskování a šikanu tajné policie. „Trpce toho budete litovat a bude na to už pozdě,“ řekl mi jeden. Dnes se ani nesnažili hrát si na dvojici hodný–zlý. „Vaše šance dlouho nepotrvá,“ řekl druhý. „Máte to projeté.“ „Vašeho manžela brzy vyhodí z univerzity.“ „A vaše děti...“ „Já vás nechápu, paní Jano, tímhle odmítavým postojem vyloženě kazíte budoucnost svým dětem.“ Tomáš mi potom řekl, že z jeho fakulty vyhodili většinu profesorů a vědců a že on je taky připraven jít. A z čeho budeme žít? pomyslila jsem si. Půjdu sama do jakéhokoli zaměstnání, ale vydržím to ve svém nervovém stavu? 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527481
Tomáš mě pohladil po vlasech a řekl, že má svého nakladatele v Holandsku a v USA a za peníze, které dostane za vydané knihy, se tady dá něco pořídit. Cítila jsem, že se tím utěšoval. Raději jsem mlčela. Po nocích jsem si představovala svoje děti, blonďaté, hravé a neposlušné, ale moje, přítulného mazlíčka Míšu, rozpustilého ďáblíka Milenu... Opravdu by jim mohli něco provést? Mohli, samozřejmě, jako to udělali s otcem a Hanou. V našem státě vládne zvůle. Co by se jim mohlo stát, mým maličkým? Hlídala jsem je ve dne jako oko v hlavě, ve spánku mě pronásledovaly noční můry a nejednou jsem se probouzela s křikem. Některé dny jsem nebyla schopná ani jít nakoupit, omdlévala jsem na ulici. Jednou jsem se skácela na přechodu. Když jsme si s Tomášem vyšli ve dvou do kina nebo na večeři, poléval mě studený pot, nemohla jsem nic polknout. V kině jsem si sedala do uličky a často jsme hned na začátku filmu museli odejít, protože jsem tam malátněla a ochabovala. Od doktorů jsem dostala diagnózu: stav úzkosti často provázený depresí. Tou dobou jsem začala trávit někdy i několik týdnů na psychiatrické klinice. Pamatuju si jen tu úzkost, ten děs a hrůzu, že se něco stane dětem a Tomášovi a mně... O sebe jsem starost neměla, ale kdo se bude starat o děti, jestli se mi něco stane? Zvládne to Tomáš sám? Na klinice mi dávali dnem i nocí meprobamat, až jsem si na ty prášky zvykla a nemohla jsem bez nich být. Propouštěli mě s recepty a tubami prášků a díky nim jsem se znova snažila fungovat dál. Když jsem měla lepší období, přečetla jsem si v jednom časopise rozhovor s Albertem Camusem. Novinář se spisovatele ptal, jestli by obětoval svou matku nějakému vznešenému cíli, 102
Ukázka elektronické knihy