věže a polévala ho vodou, aby potom z mokrého písku dělala bábovičky. Tomáš se svou sestrou stáli opodál. „Ta malá se mi zdá trochu ne-moc-ná, nebo spíš ne-nor-mál-ní, nemyslíš, Tomáši?“ „Ne, to mě nenapadlo. Co na ní vidíš divného?“ „Ty to vážně nevidíš? To ne-chá-pu. Má v sobě nějaký smutek, dětský smutek, něčeho se jí ne-dos-tá-vá. Podívej se, jak lpí na mámě, pořád se na ni lepí, objímá ji, hraje si s ní až do úpadu. Tvůj chlapeček Mi-chal to nedělá, je samostatný. Ja-na by neměla tohle všecko přijímat.“ „Chceš říct náš chlapeček. Hm. A co se ti vlastně nelíbí na tom, co dělá Milena?“ „Tomáši, proč se ptáš, když to víš: Milena je naše. Patří k naší části rodiny, je nám tělesně i duševně podobná. Má drahá Ja-na si ji až moc přivlastňuje a tím ji i roz-maz-lu-je.“ Tomáš se rozesmál. Ten smích jsem znala. Znamenal, že v tom rozhovoru nechce pokračovat. Po chvíli jsem dělala, že se probouzím, abych Tomáše nepřivedla do rozpaků nad tím, že jsem jejich rozhovor vyslechla. Zvedla jsem se a šla se s Milenou koupat a hrát si. Míša v kočárku začal natahovat moldánky. Ať se o něj postarají ti dva sourozenci, řekla jsem si a ponořila jsem se do studené řeky, abych Milenu učila dělat stojku s hlavou pod vodou.
8
A potom mi opět přišlo předvolání do Bartolomějské. Divili jsme se s Tomášem, proč šikanují mě, a ne jeho. Myslím, že Tomáš pro ně byl ztracený případ. Tak to zkoušeli se mnou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527481