lesní hladovec! — Již napni ocel, zradný hrdino! Tvůj učitel tě zůve k boji poslednímu. Pojď — a děvu pusť! ČESTMÍR: I za veškeré blaho nebes, jakovým nás v zapálení přeposvátném těšívají bohů sluhové — tu děvu nepustím. Můj život v ní je zakořeněn. Živ s ní, aneb mrtev zůstanu! VLASTISLAV (divě se zasměje): To pravíš moudře, reku choulostivý! Dívčí prsa nastraž, kde tvá zrada, s bázní věrně spolčena, se nemůž opříti! Bláhovec já, že jsem touto rukou knížecí ti ustlati chtěl v chladné lůno Morany! Jen s povrhelci spáti musíš, sluho beze cti! ČESTMÍR (sebou trhne a pustí Liběnu, kteráž nato k Slavoši se uchýlí): Beze cti?! VLASTISLAV: Co ještě mluvíš? — Co tu hledáš v týně pána žateckého? Po čem slídí krok tvůj, jenžto zradou na svém dobrodinci nasycený z učiliště — z domu nevděčně se vyhostil a k nové službě v Praze uvázal? — Jsi tady vůlí Neklana? Z Prahys prchnul, jakož povinnosti k Žatci, starý vděk a platné sliby porušil — jsi zrádcem tam i tady, sluho beze cti! ČESTMÍR: To lžeš a lžeš — jakže mě Perun slyší hromovládce —
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527393