Tvoje matka. Je mi to líto. Teď už ho nikdy neopustí. Mohl ve mně vyvolat pocit viny. Mohl mě přimět, abych mu pomohla, ale neudělal to. Byl osamělý a věděl, že ani já nikoho nemám, takže mu dávalo smysl, že bychom mohli sedět v jeho autě a mlsat sušenky a držet se za ruce. Ale zatímco jsem jedla, nějaký tichý hlásek ve mně šeptal: Všichni jsou osamělí, nemůžeš něco dělat jenom proto, že jsi taky sama. Když jsem vystupovala z auta, zakopla jsem na chodníku a odřela si koleno. Netušila jsem, kolik lidí mě mohlo vidět – kromě Lukea jsem to nikdy neprovedla venku, nikdy na takovém veřejném místě –, a rozběhla jsem se z parkoviště do noci, jako by mě někdo honil. Byla jsem tak mimo, že bych neslyšela, ani kdyby za mnou vážně někdo běžel. Walmart stál v polích, nebylo kam jinam utéct než zpátky na dálnici. Muselo být asi tak deset, ale vládl silný provoz. Nápor horkého vzduchu mi sfoukl vlasy z čela, jak se kolem prořítil kamion. Všechny myšlenky na hledání táty mi vyvanuly z hlavy jako kouř z Andyho cigarety. Bylo by to tak lehké – udělat jediný krok do silnice a nechat se přejet příštím náklaďákem. Řidiči by se nic nestalo, nikdo by ho neobvinil. Poznali by, že mě nesrazil zezadu. Byl to krásný plán. Jednoduchý. Dával smysl. Nemusela jsem čekat dlouho. Vešla jsem do silnice a nechala se oslnit reflektory. Řidič dupl na brzdy a troubil. Světla mě oslňovala, ale přinutila jsem se nezvednout si ruce před oči, a za moment už jsem cítila žár mřížky chladiče na tváři –
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527268