Večer, zatímco jsem si ve světle svíčky četl Tóru, jsem uslyšel zaštěkání a poskočilo mi srdce. Ten štěkot bych poznal i mezi tisícovkou pasteveckých psů stejných jako on. Byl to Benito. Věděl jsem, že si se mnou moje hlava nehezky zahrává, ale neodolal jsem a otevřel jsem okno dokořán. Venku nikdo nebyl. Nehybně jsem čekal s rukama na parapetu a špicoval jsem uši, ale nic. Moře a ticho. Dal jsem si facku, zavřel jsem okenice a na prasklém okenním skle se objevila moje tvář rozdělená vedví. Přejel jsem prstem po prasklině a cítil jsem bolest toho říznutí, cítil jsem ji na tváři, jako by bylo skutečné. Hlava si se mnou ošklivě pohrála dvakrát. To je poprvé, co znovu vidím toho druhého Peppeho v odrazu okenního skla. Benitův štěkot už jsem neslyšel. Zato ten trik s oknem zůstal. Každý večer uložím Tóru pod polštář, a než sfouknu svíčku, přistoupím k oknu a on tam je. Ten druhý Peppe.
( 98 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS527264