Zpověď doktora Mengeleho (Ukázka, strana 99)

– Lékaři si to nepochybně museli sami před sebou nějak obhájit, aby mohli klidně spát. Řeknu ještě něco. Víte, kolik lékařů stanulo před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku? Dvacet sedm. Z toho pět jich dostalo doživotí, sedm bylo oběšeno a zbytek byl odsouzen na několikaleté vězení. Opakuji, protože vám to možná nedošlo, bylo jich jenom dvacet sedm! Tak mi řekněte, co ten zbytek. Veškerou sterilizaci přece nedělalo pouze dvacet sedm lékařů. Podle mě však „Akce T4“ nebyla jen testováním výkonnosti plynových komor, šlo zároveň o test německé společnosti. Bylo nutné zjistit, zda zabíjení vyvolá pobouření a protesty. Ale kromě drobných incidentů se nic takového nestalo, proto jsme my, nacisté, dospěli k závěru, že ve společnosti existuje tichý souhlas. V takovém případě jsme mohli postupovat dál.

Žádné protesty nebyly?

Nějaké ano, ale málo. To proto, že naše akce měla polooficiální status. Kromě toho, když se zdvihlo pobouření, na nějakou dobu jsme činnost pozastavili, a po čase jsme opět pokračovali. Dokonce někdo vymyslel, že by mentálně a tělesně postižení měli mít speciální dietu. Takovou, která by způsobila pozvolné umírání. Jednalo se o zabíjení těchto jedinců během dvou, tří měsíců.

Říkáte „speciální dieta“?

Dopředu odpovím na vaši otázku, ano, v praxi to bylo postupné vyhladovění. Každopádně testování plynových

komor jsme již měli za sebou. Proto byly později přemístěny na půdu táborů, včetně tábora v Osvětimi.

Mengele (druhý zleva) mezi důstojníky SS z posádky tábora

Osvětim-Březinka v rekreačním zařízení v Międzybrodziu Bialském, rok 1944

Mengele se propadl do země…

Ještě

stále se nemohu vzpamatovat z toho tragického období mého života, přestože žiji na místě, které od Osvětimi dělí tisíce kilometrů. Pořád ještě mívám noční můry, které mi nedovolí zapomenout na to, co postihlo mě a miliony nevinných lidí. I poslední noc, kdy jsem unavená po práci v oblečení padla na postel a usnula, se odehrávala ve stejném duchu.

Té noci se mi zdálo o místu, na kterém jsem se jednoho dne ocitla. Nikoli z vlastní vůle, odvezli mě tam jen proto, že jsem byla Polka. Odvezli mě a celou moji rodinu. Rozdělili nás. Nevěděla jsem, kam jeli matka a otec. Nevěděla jsem, jestli je ještě někdy uvidím.

Umístili mě do Osvětimi. V táboře jsem žila v dřevěném baráku. Panovala v něm vlhkost a zatuchlý pach promísený se smradem z našich špinavých těl tvořil odér k nesnesení. Teprve po několika dnech, kdy si všechny vězeňkyně přivykly všudypřítomnému puchu, tomu už nikdo nevěnoval pozornost. Naše lepkavá kůže se nám hnusila jenom na začátku. Časem jsme si uvědomily, že buď naše špínou pokrytá těla budeme akceptovat, anebo si budeme muset vzít život. Většina z nás se rozhodla bojovat s osudem a realitou, ve které jsme byly přinuceny žít.