bezdomovců či uprchlíků).108 Za konkrétní protivníky nakonec nelze zcela přesně označit ani (skutečně mocné) nadnárodní korporace. Ani u nich tomu totiž není tak, že by „byly temnými aktéry v pozadí všeho, co se děje; jsou samy toliko manifestací a instrumentem instance, která sama není subjektem: Kapitálu“, jak píše Fisher.109 Je-li sociálně-systémový kořen současných potíží takto abstraktní či přímo nelokalizovatelný, potvrzuje se opět teze o úzkosti jako dominantním afektu současnosti, neboť úzkost je úzkostí ze „světa jako takového“, jak víme od Heideggera. Co ovšem s ní?
Víme, že jednou z možností, kam může úzkost vyústit, je i deprese, kdy místo neklidného, těkavého boje se světem nastoupí nehybnost a rezignace. Možná lze i říci, že depresivní zastavení se člověka nestíhajícího „společnost výkonu“ jde s neklidem a úzkostí nastolenými „společností (sebe)kontroly“ přímo ruku v ruce. To by odpovídalo patologickému stavu „zběsilé strnulosti“, jak jej popsal Rosa. Existuje však i nějaká jiná možnost? Jak nás nabádá Fisher: „Musíme najít východisko z binárního protikladu motivace versus demotivace, tak aby vymanění z kontrolního systému nebylo pouhým únikem do depresivní apatie.“110
Jako alternativu depresi a zběsilé strnulosti zmiňme „depresivní optimismus“, jak by se podle Karla Veselého a Miloše Hrocha dal charakterizovat styl mladé zpěvačky Billie Eilish. Nejde přitom o střídání manické a depresivní fáze jako u bipolární poruchy, ale o určitý optimismus, ve zpěvaččině podání typický pro samotný depresivní stav. Z písniček Eilish, píší Veselý a Hroch, lze sice cítit všechny negativní pocity, „které popkultura za posledních čtyřicet let absorbovala“, nicméně zpěvačka se je snaží „redefinovat a najít cestu ven“. Generace,
108 K tomu např. EHRENBERG, Alain. The Weariness of the Self, s. 223, nebo BAUMAN, Zygmunt. Tekuté časy, s. 46.
109 FISHER, Mark. Kapitalistický realismus, s. 92.
110 Tamtéž, s. 45.
Specifika pozdně moderní současnosti
kterou Eilish reprezentuje, přes všechny své úzkosti „odmítá propadnout pesimismu, který je všude okolo — nemá totiž co ztratit“. Dnešní teenageři se podle Veselého a Hrocha naučili žít s pocitem úzkosti/deprese jako se součástí všední existence, avšak nevede je to — samozřejmě s výjimkou závažnějších klinických případů — k rezignaci na aktivitu. „Součástí tohoto pocitu je i zesílená nedůvěra k pravidlům dospělých.“111 Tato nedůvěra má u Eilish v některých momentech podobu vypjatého individualismu112 ve smyslu snahy „být svá“, což je jedno ze základních poselství, které nejen ona, ale i současná popová scéna jako taková předávají svým fanouškům. Eilish je ovšem také jednou z předních osobností otevírajících ve veřejném prostoru téma duševního zdraví, a to zvláště mezi teenagery. V návaznosti na úvahy z předešlé kapitoly nás však může rychle napadnout kritická poznámka k případnému zaobalování tématu duševního zdraví, resp. duševních poruch do popkulturního kabátu vzývajícího výjimečnost každého jednotlivce. Takovéto rámování totiž může vést k vyzdvihování duševní poruchy coby součásti vlastní výjimečnosti, autentického já, a tím k odmítnutí pátrání po jejích příčinách, tedy k depolitizaci problematiky duševního zdraví. Pokud se této „normalizaci“ duševních poruch Eilish a zejména její fanouškovská základna dovedou vyhnout, pak může být její poselství užitečné. Otevření tématu duševního zdraví popovou celebritou, u níž je navíc v úzkém vztahu s její tvorbou, může koneckonců vést
111 VESELÝ, Karel; HROCH, Miloš. Všechny kočky jsou šedé, s. 248, 244.
112 V rozhovoru pro Českou televizi v rámci své koncertní zastávky v Praze sama Eilish uznává meze tohoto přístupu: „Moje silná vůle a chtíč dělat přesný opak mě vymanily z vlivu vrstevníků, když jsem vyrůstala. Protože jsem vždycky dělala něco jiného, než mi říkali, že bych měla. Na druhé straně, což je horší, jsem dělala opak, i když mi někdo řekl něco dobrého.“ Rozhovor se zpěvačkou Billie Eilish, která ovládla letošní Grammy. ČT24. 27. 1. 2020. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/2902751-billie-eilish-jeden-zproblemu-dnesnich-teenageru-je-jak-se-na-ne-diva-starsi-generace (přístup 5. 2. 2021).
i k tomu, že si spousta mladých uvědomí, že netrpí duševními problémy sami. Zde je potenciál pro depersonalizaci a politizaci problému, avšak mezi „politizací“ a „normalizací“ je přece jen tenká hranice. Inspiraci pro politizaci úzkosti můžeme podle Institutu pro prekarizované vědomí hledat u feministického hnutí a jeho strategie budování povědomí (consciousness raising). Sdílení problému v rámci kolektivu, ať už ženského, či u úzkostí třeba mládežnického, vede k možnosti porovnání individuálních případů a hlubší analýze. Sledovat tak můžeme posloupnost od pocitů k myšlenkám a od myšlenek k jednání. Institut zmiňuje studii Jo Regerové, podle níž bylo možné ve skupinách, v nichž se „budovalo povědomí“, vidět přetváření určitých emocí, například hněvu, frustrace, beznaděje či odcizení, na koncepty jiné kvality, konkrétně přetváření „osobních emocí na kolektivně definovaný pocit nespravedlnosti“. Klíčový je však dodatek, k němuž došli další autoři, že vybudované povědomí může být bolestné, nebude-li doprovázeno politickou změnou. Kýženého pozitivního efektu tak bývá dosaženo až kombinací budování povědomí a politické akce.113 Zmiňovaná nedůvěra k pravidlům „dospělých“ doprovázející úzkostné/depresivní stavy mladých lidí tak bude užitečná zejména tehdy, nebude-li ústit v individualistickou, či až narcistní rebelii, únik mimo pravidla, ale bude přetavena v kolektivní proces přetváření pravidel společnosti jako celku.
Shrňme závěrem možnosti dosažení pozitivního efektu při přemýšlení o vztahu duševního zdraví a politiky. Na straně jedné může znalost současné společnosti pomoci při léčbě duševních poruch identifikováním jejich celospolečenských příčin. Na straně druhé je pak, jak píše Fisher, zaměření se na současné duševní stavy možnou strategií k překopání politického
113 The Institute for Precarious Consciousness. Anxiety, Affective Struggle, and Precarity Consciousness-Raising, s. 280, 282, 286.
Specifika pozdně moderní současnosti