naše životy v pestrosti, v jaké je skutečně žijeme. Učit gender není indoktrinace: neznamená to říkat lidem, jak mají žít, ale otevírat mladým lidem možnost najít si vlastní cestu ve světě, jehož úzkoprsým a krutým sociálním normám jsou mnohdy nuceni čelit. Přijmout genderovou diverzitu tedy není destruktivní: znamená to přijímat lidský život v jeho různorodosti a dává lidem prostor najít si v kontextu této různorodosti vlastní cestu.“13
Donutit k dobrovolnosti, vychovat k poddanství
Knihy Judith Butler jsou známé tím, že se obtížně čtou a její myšlenky bývají komplikované, ovšem k podobným závěrům dospějeme, i když se nad těmito otázkami jednoduše zamyslíme. Termín „selský rozum“ sice bohužel k nepoznání znetvořili dezinformátoři a populisté, ale pokud vám ho ještě nezošklivili, můžete si ho dosadit i sem. Pokud je něco přirozené a dané, k čemu je potom potřeba výchova? Má-li někdo nějakou schopnost, dovednost či talent vrozený, proč je nutné toho či onoho člověka této dovednosti učit? Cvičit ji, trénovat, mnohdy od útlého věku, často celé roky či desetiletí? V rodině, ve škole? Skrze „správné“ oblečení, účes a vyjadřování, skrze vhodné koníčky, sport? Neměla by se snad ta či ona schopnost přirozeně projevit a vést nás sama od sebe? Pokud je příroda tak mocná čarodějka, odkud se bere ten strach ze „špatných“ barev, přístupu, vlivu? Vyschne snad chlapcům chromozom Y, když se
v jejich okolí objeví cokoliv růžového nebo když začnou chodit na balet? Zapouzdří se dívkám nenávratně děloha v okamžiku, kdy si obléknou tričko s dinosaurem a řeknou si o stavebnici mladého chemika?
Výmluvné důkazy o tom, jak zásadní roli hraje a hrála v genderových otázkách výchova, doložili mnozí myslitelé dávno před Simone de Beauvoir a Judith Butler. Dokonce i autor označovaný za jednoho z nejvlivnějších mizogynů dějin.
V létě roku 2020 jsme s kolegyní Andreou Procházkovou připravily velký profil ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Andrea o ní už dlouho chtěla napsat coby o výjimečném zjevu tuzemské právnické komunity, mě zase zajímala kniha Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?, kterou Šimáčková připravila jako jedna ze tří editorek, společně s docentkou Právnické fakulty
Oxfordské univerzity Barbarou Havelkovou a právničkou a socioložkou specializující se na lidská práva Pavlou Špondrovou.
Objemný svazek o tisíci stranách je objevný v mnoha směrech, pro mě ale byla zásadní především kapitola feministické akademičky a filozofky Hany Havelkové
„Kořeny genderových právních nerovností v modernitě“. Havelková připomíná nesmírně vlivnou knihu francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua Emil čili
O vychování z roku 1762, která se ve čtyřech z pěti svazků věnuje výchově chlapců a v páté („Žofie čili žena“)
dívkám. Zatímco Emil má být vychováván ke svobodnému, kritickému myšlení a povzbuzován k cestování a objevování, na Žofii čeká osud přesně opačný, tedy výchova k „poddanství“ a poslušnosti, k tomu, aby uměla „snášet bez reptání bezpráví a křivdy“.
Pozoruhodné je, že sám Rousseau na mnoha místech připouští, že dívky se projevují stejně divoce a svobodně jako chlapci, k poddajnosti je tedy nutné je „nuceně přivyknout“, zkrotit, vychovat. „Proto, že mají nebo mají míti málo volnosti, zabíhají do krajnosti ve svobodě, která se jim ponechá; jsouce ve všem přepjaty, oddávají se hrám ještě s větším zápalem než hoši; […] tento zápal musí býti krocen,“ píše. Ona výchova pak musí být důsledná a připomíná návod na výcvik koně nebo psa: „Nestrpte, aby ani na okamžik života přestaly cítiti uzdu. Zvykejte je, aby se daly vytrhnouti ze hry v nejlepším a bez reptání odvésti k jinému zaměstnání.“
Trvá dlouho a je po všech stránkách náročná. Poněvadž ale ženy čeká celý život bez vlastního rozhodování, „proto je třeba působiti nejprve k tomu, aby si zvykly být k něčemu nuceny, aby jim toto donucování později nepřišlo nikdy za těžko; jest třeba, naučiti je, aby krotily všeliké své choutky proto, aby je podrobovaly vůli jiných lidí“.14
Jinými slovy — přestože Rousseau sám na několika místech mluví o přirozené dispozici žen, sám sobě zásadně odporuje v tom, jak důsledně opakuje, že přirozeně se projevující povahu i charakter žen je naopak potřeba dlouhotrvající a důslednou výchovou zlomit a násilím zformovat do kýženého tvaru, požadovaného tehdejší společností. Ono „všeliké vychování žen“ má pak pouze jeden jediný účel a cíl: muže. „Líbiti se jim, býti jim užitečny, buditi jejich lásku a úctu, vychovávati je v mládí, pečovati o ně, když dospějí, raditi jim, těšiti je, zpříjemňovati a oslazovati jim život — toť jsou úkoly žen pro všecky časy, toť, čemu se mají ženy učiti již od dětství,“ dodává Jean-Jacques Rousseau, který tím