„K čertu s tím!“ zabručel s nucenou dobrosrdečností. „Jak jste říkal, nejsem na lavici svědků. Co chcete vědět?“
„Už jsem vám řekl, jaká je situace.“ Markhamův hlas prozrazoval zvláštní podráždění. „Vy víte, o co mi jde. Jak žila slečna Odellová? Kdo byli její důvěrníci? Kdo by ji nejspíš chtěl dostat z cesty? Jaké měla nepřátele? – Cokoli, co by nás mohlo přivést k vysvětlení její smrti. A mimochodem,“ dodal trpce, „cokoli, co vás vyloučí z jakéhokoli podezření z přímé či nepřímé účasti na té aféře.“
Cleaver při posledních slovech ztuhl a začal rozhořčeně protestovat. Vzápětí však změnil taktiku. S pohrdavým úsměvem vytáhl kožené pouzdro, vytáhl z něj malý složený papír a podal ho
Markhamovi.
„Snadno se vymaním z podezření,“ prohlásil s lehkou sebejistotou. „Je tu obsílka za překročení rychlosti z Boontonu v New Jersey. Všimněte si data a času: Desátého září – včera v noci – v půl dvanácté. Jel jsem dolů do Hopatcongu a dostal jsem pokutu od policisty na motorce, právě když jsem projel Boontonem a mířil k Mountain Lakes. Zítra ráno se tam musím dostavit k soudu. Ti venkovští strážníci jsou zatraceně otravní.“ Dlouze a vypočítavě se na Markhama podíval. „Nemohl by jste to pro mě udělat, že ne? Do Jersey je to pěkná dálka a já mám zítra spoustu práce.“
Markham, který si předvolání zběžně prohlédl, si ho strčil do kapsy.
„Vyřídím to za vás,“ slíbil a přátelsky se usmál. „Teď mi řekněte, co víte.“
Cleaver zamyšleně potáhl z doutníku. Pak se opřel a zkřížil kolena, promluvil se zjevnou upřímností.
„Pochybuji, že vím něco, co by vám pomohlo. Kanárek, jak se jí říkalo, se mi líbil – vlastně jsem k němu byl jednu dobu dost
připoutaný. Dělal jsem spoustu hloupostí; napsal jsem jí spoustu zatraceně hloupých dopisů, když jsem loni odjel na Kubu. Dokonce jsem se s ní nechal vyfotit v Atlantic City.“ Udělal sebekritickou grimasu. „Pak začala být chladná a odtažitá; zrušila několik schůzek se mnou. Vytahoval jsem na ni čerta s ďáblem, ale jedinou odpovědí mi byl požadavek na peníze.“
Odmlčel se a podíval se na popel svého doutníku. Z jeho zúžených očí se leskla jedovatá nenávist a svaly na podbřišku mu ztvrdly.
„Nemá smysl o tom lhát. Měla ty dopisy a další věci, a než jsem je dostal zpátky, tak mě obrala o pěknou sumičku.“
„Kdy to bylo?“
Nastalo chvilkové zaváhání. „Loni v červnu. Pane Markhame,“
jeho hlas zněl trpce, „nechci házet špínu na mrtvého člověka, ale ta žena byla nejprohnanější a nejchladnokrevnější vyděračka, s jakou jsem měl kdy tu smůlu se setkat. A řeknu vám i tohle: Nebyl jsem
jediný snadný cíl, který zmáčkla. Měla na provázku i další. Náhodou vím, že kdysi kvůli spoustě peněz kopala do starého Loueyho
Mannixe – vyprávěl mi o tom.“
„Mohl byste mi říct jména těch dalších mužů?“ zeptal se Markham a snažil se přitom zakrýt svou dychtivost. „O té Mannixově epizodě jsem už slyšel.“
„Ne, to bych nemohl.“ Cleaver promluvil s lítostí. „Viděl jsem
Kanárka tu a tam s různými muži; a jednoho jsem si v poslední době obzvlášť všiml. Ale všichni byli pro mě cizí.“
„Předpokládám, že ta Mannixova aféra je už mrtvá a pohřbená?“
„Ano – dávná historie. Z tohoto úhlu se k rozkrytí nedostanete. Ale jsou tu jiní – novější než Mannix, kteří by mohli stát za
prozkoumání, kdybyste je našel. Já sám jsem lehkovážný, beru věci tak, jak přicházejí. Ale je spousta mužů, kteří by ji s chutí zabili, kdyby jim udělala to, co udělala mně.“
Cleaver na mě navzdory svému přiznání nepůsobil jako lehkovážný, ale spíš jako chladný, uzavřený, nervózní člověk, jehož nehybnost byla za všech okolností diktována politikou a účelností.
Markham ho pozorně studoval.
„Myslíte si tedy, že její smrt mohla být způsobena pomstou nějakého zklamaného obdivovatele?“
Cleaver svou odpověď pečlivě zvážil.
„Vypadá to tak,“ řekl nakonec.
Nastalo krátké ticho; pak se Markham zeptal: „Nevíte náhodou o mladíkovi, o kterého se zajímala – hezký, světlý knírek, světle modré oči, jmenoval se Skeel?“
Cleaver si posměšně odfrkl.
„To nebyla Kanárkova specialita – pokud vím, nechávala mladé na pokoji.“
V tu chvíli ke Cleaverovi přistoupil zaměstnanec z klubu a uklonil se.
„Promiňte, že vás ruším, pane, ale vašemu bratrovi někdo volá a je to důležité, a protože váš bratr teď není v klubu, operátor si myslel, že byste mohl vědět, kam odešel.“
„Jak to mám vědět?“ vyprskl Cleaver. „Nikdy mě neobtěžuj jeho telefonáty.“
„Váš bratr je ve městě?“ zeptal se Markham nenuceně. „Poznal jsem ho už před lety. Je ze San Franciska, nebo se mýlím?“
„Ano – zarytý Kaliforňan. Je na pár týdnů na návštěvě v New Yorku, takže až se vrátí, bude si Frisca víc vážit.“