umění svádět. V zemi, kde třetina vdaných a ženatých žije v polygamickém manželství, se stalo vybroušenou kulturní technikou, což je důsledek často urputného konkurenčního boje.
Elegance je ale i tak v Senegalu jakousi kolektivní obsesí. Nemálo mužů nosí takzvaný boubou, tradiční košilový oděv. Ti mladí trička a pletené vlněné čepice, korektní muslimský out t, v němž by se bez problémů dostali i do každého berlínského klubu. „Dobře se oblékat je důležitější než jíst“, tak zní jedna z moudrostí Wolofů, největšího senegalského etnika. Před velkými svátky, jako je už zmíněný muslimský Svátek oběti, si berou vysoké půjčky, aby celou rodinu kompletně nově oblékli. Někde je zvykem se v průběhu dne dvakrát či třikrát převléct. Důstojnost, grácie, respekt tu jsou stěžejními hodnotami.
S elegancí se setkáváme v mnoha podobách. Stále tu ještě vládne kultura okřídleného slova, šarmantního komplimentu, ležérních slovních půtek, kvůli nimž je za šťastných dní radostí se jen tak potulovat městem. Žije tu mnoho krásných lidí. Večer, když se pláže promění ve velké přírodní tness studio, zápasí, cvičí a běhají, aby si udrželi formu. Hejno mužských v joggingových kalhotách hraje fotbal nebo dýchá v rytmu kolektivních sklapovaček. Studentky poskakují při dunivém afro beatu. Po stranách Corniche, ulice, která se vine po atlantském pobřeží, stojí stovky kondičních přístrojů, které Senegalcům ve fantasticky promyšlené PR akci daroval čínský stát. V Číně si na nich důchodci vyhánějí revma ze zad, tady se na nich potí lidé mladí a svalnatí.
Velkou show si zdejší obyvatelé vychutnávají. Týká se to i těch, co mají málo. Často jde o výsledek kolektivních snah, zvláště při slavnostech a ceremoniích. Když dáma nemá vhodnou kabelku, půjčí si ji od přítelkyně, tam, kde chybí zlatý šperk, vypomůže sousedka.
Město jako Dakar je plné designérů, krejčích a jejich módou posedlých zákazníků. Protože průmyslová oděvní výroba neexistuje, jsou téměř každá košile či šaty unikátem. Krejčích a švadlen je ve městě vskutku nepočítaně. Na mnoha nárožích můžeme spatřit jejich malinkaté krámky a dílničky, kde se ve světle neonových zářivek do pozdních nočních hodin dřou na svých předpotopních šicích strojích. Senegalský krejčí střihy nepotřebuje. On či ona vám vezme
míru, nechá si poslat fotogra i vytouženého modelu na mobil, o pár dní později si můžete zakázku vyzvednout, pokud vám ji tvůrce nedodá sám.
Často jsem si kladla otázku, proč lidé, jimž se mnohého nedostává, investují tolik času a peněz do péče o svůj zevnějšek. Západní turista v Senegalu naopak nezřídka vzbudí pozornost nedbalostí oblečení a opticky děsivým obutím. Extrémní opak všech kolemjdoucích, kteří by se snad raději nechali narazit na kůl, než aby v takových botách vyšli před dům.
Ta otázka se ve mně ozvala ještě naléhavěji, když jsem navštívila sousední zemi, Burkina Faso. Zatímco Dakar je v celém regionu čímsi na způsob Los Angeles, střediskem velkoměstské kosmopolitní elegance, zůstává Burkina Faso jednou z nejchudších zemí světa. Dlouho byla považována za oblast klidu a tolerance, poté tam však pronikl islámský teror ze sousedního Mali. Až do roku 2013 nebyl v Burkina Fasu zaznamenán žádný teroristický útok, ovšem jen mezi lety 2019 a 2020 jich African Center for Strategic Studies napočítal 516. Ve velkých částech země panuje mezitím bezvládí, hranice kontrolují teroristé a teror v minulosti ohrožoval i hlavní město Ouagadougou.
Cestující tudíž očekávají hraniční přechody, bezpečnostní kontroly, spoustu policie a vojáků. Ke svému překvapení ale nic takového nenaleznou. Město působí živě a radostně, je rozlehlé, dobře organizované, v málokterém africkém městě můžeme vidět tolik semaforů jako tady.
Před nimi se ráno srocují kolaři. Ouagadougou je město cyklistů.
Zalidňují ulice, zaplavují křižovatky, provázeni mnohohlasým zvoněním, rachotem, smýkáním, do něhož se mísí troubení motorkářů. Kolo je dopravním prostředkem všech těch, kdo si nemohou dovolit automobil či motocykl. Většina z nich jsou ženy. Za úmorného vedra – v dubnu je tu už v deset hodin dopoledne zhruba 40 stupňů – se snaží probojovat pouličním provozem.
Všemu natruc tak činí s půvabem gejš: se vztyčenou hlavou, rovnými zády, i účes perfektně drží. Žena ve zlatoplavé paruce natahuje při odbočování paži půvabně jako baletka. Mladá maminka se s grácií
proplétá kolonami – jednu ratolest na zádech, druhou na dětském sedátku. Všechny jak vzácní ptáci plachtí dýmem dopravní špičky. Čím déle se na ně dívám, tím více mi jejich elegance připadá jako akt vzpoury, mlčenlivé rebelie. Jako by se rozhodly, že se nenechají udolat tisícem životních nesnází.
Láska ke kráse v Ouagadougou kvete i za těch nejsvízelnějších okolností. Na Velkém tržišti, které je audiovizuálním zážitkem se vším všudy, si ženy zřídily obrovský venkovní salon krásy. Zákaznice sedí na plastových židlích, některé s peelingy a pleťovými maskami. Pilují si nehty, zaplétají copy, pomocí henny se tvoří tetování, roztírají oční stíny. Nad tím vším se vznáší smích a hovor z desítek ženských hrdel, který okamžitě ztichne, jakmile se objeví policista, aby ženy rozehnal. Nesmějí tu sedět, říká, poněvadž blokují příjezdové cesty. Pak tu postávají s napůl zapletenými vlasy a započatou manikúrou a čekají, až strážce veřejného pořádku zmizí. Poté na chvíli usednou, než se přiřítí znovu. Tak se to pořád opakuje jako nekončící každodenní rituál. Elegance coby rebelie a demonstrace osobní síly.
Věci jsou samozřejmě komplikovanější. V západoafrických společnostech je role žen mnohem víc poplatná tradici, přestože ženy často pracují a zastávají významné společenské pozice. Krása je de rigueur, něčím, co se musí, co je povinné. Platí to tím spíš, že se v těchto oblastech mnohde udržuje mnohoženství a ženy tak žijí v neustálém strachu, že je sokyně připraví o přízeň jejich mužů.
Jedna z mých přítelkyň si mě na WhatsAppu přidala do skupiny nazvané Astuces entre Femmes, „ženské triky“ neboli „mezi námi děvčaty“. Asi stovka žen z frankofonní západní Afriky se v ní shromáždila, aby si navzájem radily o psychologii, kráse, citovém životě, sexualitě nebo si posílaly recepty. Kamarádka mi řekla, že takových skupin existuje bezpočet. Dennodenně mi chodily stovky
zpráv, můj telefon neustále bzučel, bylo to, jako kdybych najednou nahlížela do úplně cizích ložnic.
Ženy diskutovaly o spoustě problémů, všemi konverzacemi ale jako všudypřítomný motiv prostupovalo jediné téma: strach před tou druhou. Před sokyní. Před další manželkou či milenkou. Někdy se zdálo, že skutečně existuje, jindy stála v prostoru jen jako předtucha, přízrak. Nevěra byla pro chatující ženy nezpochybnitelnou