„Trochu,“ připustila a nepodařilo se jí potlačit zachvění.
Všiml si toho. „Povězte mi… Ve vašem předchozím zaměstnání, zacházeli tam s vámi dobře?“
Maud zaváhala. Sir Dominic se jí svěřil. Toužila udělat totéž, ale nemohla. „Nevidím důvod, proč si stěžovat na minulost. Nechci, abyste si myslel, že jsem typ člověka, který neustále naříká na své poměry.“
„Tak mi rozhodně nepřipadáte, slečno Wilmotová.“
Jak bylo lákavé mu to říct. Maud si však byla jistá, že přestože jí dal novou šanci po stížnosti slečny Trevoseové, další by jí už nedal, kdyby věděl, že je tady pod falešnou identitou.
„Tady je to jiné,“ řekla popravdě. „Vy se ke svým zaměstnancům chováte dobře.“
Sir Dominic byl doopravdy slušný, a to vůči všem svým zaměstnancům. V jídelně služebnictva se o něm mluvilo s náklonností, s níž se Maud nikdy předtím nesetkala, a v domácnosti svého předchozího zaměstnavatele už vůbec ne.
Dominic se pousmál. „Nikdy jsem neviděl, že by špatné zacházení někoho přimělo vydat ze sebe to nejlepší.“
„Ne všichni zaměstnavatelé by s vámi souhlasili.“
Zamyšleně otáčel nožkou své sklenky a mlčky ji pozoroval.
Maud znovu přemohla touha zbavit se břemene svých vzpomínek. Nesměla se však nechat zmást útulnou vyhřátou místností a tím, jak k ní byl sir Dominic nečekaně vlídný.
Vstala. Byla unavená a připadala si zranitelná.
Nemohla riskovat a dál vést tak nečekaně důvěrný
rozhovor. „Děkuji vám, sire Dominicu, za brandy. A za vaše porozumění.“
Dopil svou sklenku a krátce sklonil hlavu. K její úlevě na ni nenaléhal. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
Vztahovala ruku po klice, když ji zarazil jeho hlas. „A příjemné sny, slečno Wilmotová.“
Dominic si nalil další brandy. Jako byl bůh nad ním, po noci s novou guvernantkou plné vzájemných odhalení ji potřeboval.
Nikdy by ho nenapadlo, že se jí do takové míry svěří. Stejně jako ho nikdy nenapadlo, že bude muset vejít do jejího pokoje, aby ji probudil z takové noční můry.
Rukou si vjel do vlasů.
Něco slečnu Wilmotovou trápilo a trápilo ji to hodně. Ten pohled v jejích očích, ten výraz čiré hrůzy, když se probouzela z toho zlého snu, ho šokoval. Byl si jistý, že to byla hrůza, ale ona to rychle zamaskovala s rozhodností, která byla obdivuhodná. A přece věděl, že na tu paniku, to nepopsatelné zděšení, jež ho přimělo, aby ji objal, nezapomene. Slečna Wilmotová to všechno ovládala, ale bylo to tam.
V bílé noční košili a s vlasy vlnícími se jí na ramenou vypadala mladší. Dnes večer si všiml, že řasy lemující ty neobvykle zabarvené oči má černé. Viděl však teď i ty stíny, sotva patrné šmouhy pod jejíma očima, které vyprávěly o jiných neklidných nocích a také o stínech v její duši.
Hlavou mu blesklo, jestli dokáže zapomenout na to, jak voněly její vlasy, když ji objímal. Na tu svěží čistou vůni, která mu připomínala jarní den.
Litoval toho, že musel jít do jejího pokoje, navíc v noci, ale tak příšerné výkřiky nemohl ignorovat
o nic víc, než by mohl ignorovat někoho uvězněného v hořícím domě.
Znovu se napil brandy. Když se slečna Wilmotová probudila, bylo to téměř, jako by očekávala, že uvidí někoho jiného. Jako by její zděšení pramenilo z toho, že něco podobného už předtím zažila.
Dominic se zamračil. Zatímco seděla u něj v pracovně, dostatečně se vzpamatovala. Brandy, jak si s potěšením všiml, jí pomalu vrátila do tváří barvu.
Pak mu řekla, co se událo s Averill.
Potřásl hlavou. U večeře dříve toho večera byl překvapený, když Averill vyjádřila svou ochotu najímat jeho zaměstnance, ale šokovalo ho, když zjistil, že se pokusila vzít si jeho dítě bez jeho svolení. To pro něj bylo nepřijatelné. Averill zašla příliš daleko. Slečna Wilmotová tu situaci zvládla s taktem.
Dal najevo zcela jasně nejen předchozím guvernantkám, které vyjádřily zájem o jeho rodinný stav, ale také Averill a ostatním ženám v sousedství, že nemá vůbec v úmyslu se znovu oženit. Necítil potřebu to vysvětlovat. Pravděpodobně se předpokládalo, že je to kvůli jeho zármutku nad ztrátou Sarah. A možná si lidé současně mysleli, že jeho zármutek dříve či později pomine. Bylo v tom však mnohem víc.
Slečna Wilmotová byla prvním člověkem, kterému se byl schopen svěřit s vinou, jež ho pronásledovala kvůli tomu, že nebyl u Sarah, když zemřela.
Dominic si odkašlal. Možná jistá míra viny je opravdu normální součástí zármutku. Alespoň slečna Wilmotová si to podle všeho myslela.
Došel se k oknu a vyhlédl z něj do noci. Miloval Sarah. Přitahovala ho její dobrá nálada a to, jak si uměla užívat život. Nikdy ho nenapadlo, že se to