Mluvit není umění. To se jenom pohybuje rty tak, aby z nich vycházely zvuky, a ty se pak sestaví do vět. Vy a já se budeme zabývat konverzací, která není jen pouhým uměním, ale podle mého uměním podceňovaným a ztraceným.“
„Ale konverzaci vedeme právě teď,“ namítla Delaney.
Seděly v bujné zahradě v jednom ze soukromých koutků a středomořské slunce je laskalo paprsky. Nad hlavou jim zpívali ptáci a kolem vesele bzučely včely.
Signorina odložila šálek a usmála se. „A zařadila byste konverzaci, kterou tu vedeme, mezi umění , má drahá?“
Delaney musela připustit, že ne.
„Při společenských událostech, které budete navštěvovat ve své formální roli, nikdo nemluví o sobě,“ vysvětlila jí signorina a znovu pozvedla šálek.
Takhle se ráda zmiňovala o Delaneyině předpokládané nastávající svatbě. Její formální role. A možná to o Delaney něco vypovídalo, když ji neopravila – ale neměla přece mluvit o sobě, že?
„Nejsou to chvíle pro osobní odhalení, tvrzení nebo monology,“ pokračovala signorina , jako by jí dokázala číst myšlenky. „Nic z toho nepatří k umění konverzace. To si člověk schovává do deníku nebo pro své nejbližší. Smyslem konverzace, ve které se můžete během tolika jednání s konkurenčními zájmy ocitnout, je vést ji tak, abyste neprozradila nic, co odhalit nechcete. A zároveň se snažíte z toho, s kým mluvíte, dostat co nejvíc. Je to velmi podobné tanci.“
„Neumím tančit.“ Delaney si smetla drobečky pečiva ze šatů, které nejspíš stály víc než celý její předchozí život. Rozpačitě se podívala na svou učitelku. „Asi je to poznat.“
„Tohle je další věc, kterou musíme napravit,“ rozesmála se signorina . „Ale nejdřív budeme konverzovat.“
A čím víc procvičovaly, tím víc Delaney chápala proč. Nebylo to jen mluvení. Byla to dovednost, a jakmile se svět dozví, kým je, bude se to od ní čekat. Nedělala si iluze, že si Cayetano nechá výsledky testů DNA pro sebe. Ať už se vezmou, nebo ne.
Tvrdila mu, že nechápe smysl krásných pokojů plných všech těch řečí, ale teď už pochopila, že právě v těch krásných místnostech dochází k rozhodnutím, co se bude dít mimo ně. Signorina ji pouze učila, jak se to dělá.
Jako by jednoho dne měla být opravdu královnou.
Jenže pokaždé, když na to pomyslela, žaludek se jí sevřel o něco víc.
Ačkoliv nedokázala tak úplně říct, jestli za to může panika… nebo jakési komplikované nadšení.
Ale ať to bylo cokoliv, nikdy ji to nepřimělo, aby doopravdy něco udělala . Nikdy nepožádala, aby ji odvedli ke Cayetanovi a mohla mu říct, jak by se ona ráda vypořádala se svou rodinnou situací. Nikdy nevyužila příležitosti mu sdělit, co si může dělat s tím svým vyhrožováním sňatkem.
Sňatkem, na který ji signorina každý den připravovala, jako by jí snad záleželo na tom, stát se vojevůdcovou dokonalou nevěstou.
Někdy byla v pokušení představit si, že si to opravdu přeje. Že by se mohla nechat strhnout jeho vůlí, protože když se nemůže vrátit do Kansasu a zapomenout, co se dozvěděla o svém původu… proč si nevzít muže, který se na ni díval planoucíma zlatýma očima, oblékal ji jako královnu a líbal jako hurikán?
Možná to nakonec přece jen bylo dobrodružství.
Jednoho večera, asi dva týdny po jejich příjezdu, kráčela Delaney na večeři s jedním ze svých sloužících. Teď už je všechny znala jménem a věděla, že Ferdinand je příliš bojácný, než aby promluvil. A tak se pozorovala v různých zrcadlech, která cestou míjeli, jenže teď to bylo nějak jiné. Samozřejmě že neměla
v úmyslu přistoupit na svatbu, nebo si to alespoň dnes večer tvrdila, ale už ve svém odrazu neviděla cizinku.
Viděla budoucí královnu, kterou se z ní všichni snažili udělat – a snažili se tak tvrdě a ona jim nebyla vždycky zrovna nápomocná.
A v takových chvílích si myslela, že to taky vidí. Vážně to skoro vidí. Protože ta žena v zrcadle vypadala kansaskému poli s kukuřicí stejně vzdálená jako Cayetano.
Delaney si pomyslela, že opravdu vypadá trochu královsky.
Nepřekvapilo ji, když ji dnes Ferdinand vedl do jiné místnosti. Signorina ji ráda udržovala ve střehu, často se s ní přesouvala do nových pokojů, k nové skupině, k novému scénáři. Trénovala ji, aby ji nic nevyvedlo z míry.
Ne, že by to Delaney byla ochotná přiznat, ale začínalo se jí to líbit.
Přešla už téměř půlku místnosti a dveře se za ní zavřely, když jí došlo, že ta osoba na druhém konci není malinkatá signorina .
Byl to Cayetano. Konečně.
A rázem jako by všechno zapomněla. Jako by znovu stála na tom zaprášeném dvorku, celá zmatená a s ruměncem ve tvářích, protože krása temného prince se skoro nedala snést.
Najednou z ní byla zase jen holka z farmy.