„c o myslíš?“ odsekl jí, aniž by se na ni podíval.
„ dostávám ze sebe ten hadr plný písku.“
„A co si vezmeš místo toho?“ zaskřehotala.
Zakoulel očima a suše odpověděl: „Přece to náhradní oblečení, které tady… jejda, vlastně nemám!“
„Takže zůstaneš nahý?“ vyjekla a cítila, jak její panika sílí. Nemohl zůstat nahý. r ita nahého muže viděla doposud jenom na obrázku.
„Lidé se přece rodí nazí, nevím, proč b to nemělo platit pro znovuzrození,“ zašklebil se, jak ho zjevně pobavily její rozpaky. Veselí vystřídalo jeho předchozí podráždění.
Když o tom uvažovala bez emocí, bylo to jasné. Musel se svléknout, aby se očistil. Ale to neznamenalo, že byla připravená být v jeho blízkosti, až bude nahý. Tváře jí oblil ruměnec, zavrtěla se a otočila se k němu zády. Až příliš pozdě ji napadalo, že tímto jednoduchým způsobem mu může poskytnout alespoň jakési soukromí.
„Moc se omlouvám,“ zamumlala.
„Za co?“ uchechtl se. „Za to, že mě moje oblečení neochránilo tak dokonale jako tebe to tvé?“
„N-ne,“ vykoktala.
„Tak co se děje, r ito?“ zeptal se pobaveně, bylo zjevné, že z ní má legraci. „Nebo jsi ještě nikdy neviděla nahého muže?“
„Ne,“ zalhala. „ jen bych se neměla dívat. Naše dohoda…“ odmlčela se.
„To je pravda,“ řekl a znovu bylo slyšet, jak se začíná zlobit. „Naše dohoda. Nezapomněl jsem na ni, r ito. Nemusíš se obávat, že by můj nedostatek oblečení znamenal cokoliv jiného, než že nechci, aby mě ten písek odřel. Brzy bude ale zima. To místo, které jsem ti chtěl ukázat, je jen kousek odtud. Budeme tam na pomoc čekat v teple.“
„Na pomoc?“ r ita se k němu překvapeně otočila. „Proč odtud prostě neodjedeme autem?“ stihla to taktak doříci… a odpověď už ji nezajímala. V ústech jí vyschlo. ráda by to svedla na prach a písek, ale… bouře už pominula – a neměla nic společného s bouří, která se zvedla v jejím nitru. jag stál bez košile a jeho trup se leskl v měsíčním světle, kalhoty měl rozepnuté a napůl spuštěné. h ruď a paže měl svalnaté a lesknoucí se. skrývala se v nich síla a dokonalost, jakou ještě neviděla u žádné z nejobdivovanějších automobilových konstrukcí.
h ruď mu kryly kudrnaté chloupky, které mizely mezi tuhými liniemi jeho vypracovaných břišních svalů, aby se znovu objevily pod pupkem, tentokrát v podobě pásu, vedoucího dolů a mizejícího pod boxerkami.
r ita ztěžka polkla, celá její pozornost se soustředila na tu látku. Začala mělce dýchat. uvědomovala si, že je jag hezký, všimla si, jak dobře sedí obleky na jeho dokonale formované postavě. Netušila ale, že pod dokonalými krejčovskými kreacemi a vybranými látkami se skrývá tělo, které by zastínilo i díla velkých renesančních mistrů.
jeho kůže měla odstín… bílého moka, byla krémová s mírným nádechem bronzu od sluníčka a v jasném měsíčním světle zářila stejně jako její perlový pásek. Když odtrhla oči od jeho těla, zvedla hlavu k jeho tváři, znovu jí to vyrazilo dech. Byla zvyklá na plameny v jeho očích, ale teď byl jejich žár mnohem intenzivnější a žhavější než kdykoliv předtím. Přesto měla pocit, že kdyby se těch plamenů dotkla, neublížilo by jí to. Naopak, věděla, že by ji za její odvahu čekala nesmírná rozkoš. Nevěděla, jak to, že to ví.
Neměla v životě žádnou zkušenost, jež by ji na to – na tento okamžik s jagem – připravila.
stál tam s pohledem upřeným na její tvář a s rukama na horním okraji kalhot. r ita od něj odtrhla pohled a zalapala po dechu. Zoufale se snažila myslet na něco, co by jí pomohlo zbavit se toho horka, jež cítila v těle. c okoli, co by ji zachránilo. Pohled jí padl na siluetu ferrari pohřbeného v písku a jako tento večer už snad po milionté se její nálada přehoupla z jednoho extrému do druhého. Teď, když ji nerozptyloval pohled na jagovo téměř nahé tělo, pochopila, proč musí někde počkat na pomoc. Ferrari bylo písečnou bouří prakticky zničené, světle modrý lak krutá příroda během pár okamžiků strhala, všude byla vidět místa, kde vichr něco odlomil, prohlubně po kusech kamene a písku, jež na kapotu dopadaly, takže připomínala ze všeho nejvíce struhadlo na sýr. Přes čelní sklo se šikmo od rohu k rohu táhla prasklina. Místo mřížky chladiče byla kompaktní „cihla! tvořená natěsnaným pískem.
Pěst si s nádechem přitiskla ruku k ústům. sevřel se žaludek jí žaludek, nemohla skoro dýchat, přesto masochisticky pokračovala v obhlídce škod. d řepla si, aby lépe viděla na prachem a pískem zanesený podvozek. Nikdy neviděla takový písek – natěsnaný a udusaný, takže skutečně připomínal cihlovou zeď. Zřejmě ho musela mít pořád ještě i v očích – protože jí snad nemohly slzet kvůli tomu, že auto, o němž snila celý život a o němž snil i její otec, auto, jehož opravě a úpravě věnovala tolik času, aby ho přivedla k životu, bylo… zkrátka pryč. Během pár vteřin zmizelo a zbyla z něj jen zubožená skořápka.
Když se jag přikrčil vedle ní, nepohlédla na něj.
Nemohla odvrátit zrak od vraku, i když cítila princovo teplo a blízkost, a i když mohla zachytit vůni santalového dřeva – vůni jeho kolínské, vůni jeho.
Byl teď prakticky nahý, věděla to i bez toho, že