nekriticky a v souladu s danou linií. „Ty nejsi nic, tvůj národ je vše!“ znělo neustále opakované heslo – skoro jako v hmyzím státu.
Zdálo se, že bourci morušoví jsou pro tuto formu pedagogické indoktrinace jako stvoření: „Jen zřídka jsme ve škole viděli pracovitost, loajalitu a svědomitost přetavené v hmatatelnou úrodu tak rychle jako v tomto případě,“ uvedl jistý školní rada ve své zprávě o hedvábnictví. „Nejedno dítě, které se jinak neprojevuje, se během vší té práce předvedlo jako užitečný člen společenství.“
Odchov housenek se toho roku pomalu chýlil ke konci. Během léta se nevyskytla žádná onemocnění, nenastaly téměř žádné problémy. Housenky se měly již brzy přesunout do dřevěných mřížek, které žáci vlepili svisle mezi police. Každá housenka se chystala svými spřádacími žlázami, umístěnými na spodní čelisti, v nesčetných monotónních osmičkách spřádat své vlákno do hustého kokonu. Než si larvy vytvoří ochranný obal, trvá to tři dny. Poté zůstanou tři týdny zakuklené, aby se posléze objevily coby hotoví motýlí hedvábníci.
Ze zámotků se však ani jediný motýl vylíhnout neměl. Hans a jeho spolužáci vyjmuli několik dní po zakuklení kokony z dřevěných rámů a odnesli je na ústřední sběrné místo. Odtamtud byly kokony odvezeny do společnosti Seidenwerk-Spinnhütte AG. Aby se z kokonů získalo hedvábí, vaří se ve velkých
kotlích. Pouze v intenzivním žáru totiž uvolní onu vzácnou surovinu – hedvábné vlákno, desetkrát tenčí než lidský vlas a dlouhé až čtyři kilometry, z něhož lze použít až devět set metrů. Na výrobu jednoho padáku je potřeba zhruba patnáct tisíc kokonů. Na konci procesu zbude jen patnáct tisíc spálených hnědých slupek.
S koncem školní docházky indoktrinace mládeže nekončila: zasahovala i do soukromé sféry. V prvních letech režimu bylo členství v některé mládežnické organizaci NSDAP ještě do značné míry dobrovolné, v březnu 1939 se to však zásadně změnilo. Nyní byli všichni chlapci a dívky ve věku deseti až osmnácti let ze zákona „povinni sloužit v Hitlerjugend“.
Nacionální socialisté si tímto opatřením zajistili, že zanedlouho náleželo více než osm milionů z přibližně devíti milionů mladých lidí k tzv. státní mládeži.
Zatímco dívky se připravovaly hlavně na pozdější roli matek, chlapce trénovali jako budoucí bojovníky. Adolf Hitler v září 1935 na říšském stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku oznámil, co od nich očekává: „V našich očích musí být budoucí německý chlapec štíhlý a hbitý, mrštný jako chrt [sic!], houževnatý jako kůže a tvrdý jako Kruppova ocel.“
Hanse kromě stanových táborů, cvičení v terénu a vlastivědných odpolední zajímaly ze všeho nejvíc „filmové hodiny pro mládež“. Budoucím vojákům v nich promítali propagandistické filmy o úspěšných
bitvách. Hlavnímu filmu pokaždé předcházel týdeník Deutsche Wochenschau, rovněž informující výhradně o vojenských úspěších. Aspoň prozatím. Nedávno Hans sledoval, jak se domů vracejí jeho hrdinové, výsadkáři, kteří na jaře 1941 dobyli na Britech Krétu. Hansovi dosud zněl v uších hlas Harryho Giese. Komentátor nadšeně básnil o „jedinečných bojových výkonech“, o „nejtěžších bitvách proti nejsilnější nepřátelské přesile“. Zatímco Hans s úžasem sledoval vojáky pochodující špalírem nadšeného davu, mohl si představovat, že jejich padáky byly vyrobeny z hedvábí housenek, které odchoval. Z reproduktorů zatím zněl mužský sbor: „Říše je v nouzi, tak musíme konat, / bojovat, vítězit, za vlast i skonat.“
Pro mnoho chlapců z Hansovy generace zůstávala smrt dosud čímsi nejasným, tajemným, co se beztak týkalo jenom těch ostatních. Vychovali je v přesvědčení, že němečtí vojáci jsou nejlepší, nejstatečnější a de facto neporazitelní. Někteří hoši si dokonce přáli, aby válka trvala co nejdéle, aby se i oni mohli osvědčit.
Jen málokterý z nich věděl, co ona údajná „hrdinská smrt“ znamená doopravdy. Největším hrdinstvím, které ve svém krátkém životě zažili, bylo pravděpodobně absolvování tzv. Pimpfenprobe, zkoušky zralosti, již musel absolvovat každý desetiletý chlapec, než jej přijali do organizace Deutsches Jungvolk (Německá omladina). Zkouška spočívala