kládu nebo obcházel v kruhu velkých kamenů. Od rána do večera kameny zdvíhal, několik kroků s nimi klopýtal, položil je, zdvihl další břemeno a to opakoval do úplného vyčerpání. Nejtěžší tresty stíhaly dezertéry, vojáky, kteří napadli důstojníka, nebo ty, kdož usnuli ve stráži v bojových podmínkách. Tady mohl soudce vynést i rozsudek smrti a v některých případech tak i učinil. Velký rozruch způsobily stížnosti některých příslušníků sedmé kavalerie, jejichž uprchlé kamarády našli zastřelené v texaské polopoušti. Custerovi dalo velkou práci přesvědčit nadřízené i veřejné mínění, že vojáky nepostřílela na jeho příkaz jednotka pronásledovatelů, ale Indiáni. Podezření vyšetřovatelů budil ovšem zvláštní fakt, že rudoši svoje oběti kupodivu neskalpovali. Dezerce nepřestávala představovat pro armádu velký problém. Podle odhadů některých vojenských historiků opustila své oddíly celá třetina vojáků. Část jich sice dokázaly hlídky polapit, většina ovšem skutečně dosáhla svobody. Unikla tak rutině života v táborech a pevnostech i rizikům, jež přinášelo opuštění brány a často dlouhé putování divočinou.
Dění v pevnostech i mimo ně určovaly signály polnice. Jak v pevnostech, tak v poli vstávali američtí vojáci velmi brzy. Dříve pravidelně při pohybu mimo pevnosti a stálé tábory, tedy při akcích, na něž posílali nadřízení z praktických důvodů zpravidla kavaleristy. Před tři čtvrtě na pět budila poslední noční hlídka trubače a ten vydal o několik minut později ze své polnice první signál, po němž měli spáči pouhých deset minut na opuštění pelechů a oblečení. Pět minut před pátou následovalo troubení „budíček a stáj“, tedy pokyn k sedlání koní a přistrojení mul. O pět minut později zazněl signál zahajující půlhodinu určenou na snídani, ukončenou pak dalším troubením. V předpisech mělo název „Hlavní“ (či „Zrušit tábor“).
Během čtvrt hodiny po odeznění signálu měli mít vojáci sbalené stany a veškerou bagáž. Další signál zvolila Elisabeth Custerová jako titul třetího dílu svých pamětí. Na „Boty a sedla“ jezdci nasedli
na hřbety svých zvířat a začali hledat místa v pochodovém proudu. Formálně tak ovšem činili až na signál „Do tvaru“, který dal trubač pět minut před šestou hodinou, aby zatroubil v šest hodin naposledy „Kupředu“.
Od šesté ráno byla tedy jednotka v pohybu a další časový rozvrh určovaly do značné míry potřeby zvířat. Při přestávkách měli koně vždy přednost, vojáci jim nejdříve uvolňovali sedlové popruhy a teprve potom se starali o svůj odpočinek. Místo pro noční tábor pak vybíral velitel podle přístupu k vodě a dostatku pastvy. Až na druhém místě figuroval dostatek dřeva na oheň pod kotlem kuchaře nebo u malých jednotek vojáka pověřeného přípravou kávy, eventuálně nějakého prostého pokrmu. Teprve na těchto výpadech z pevností či trvalých táborů si někteří kavaleristé uvědomovali nedostatečnost své jezdecké přípravy. Mnozí nováčci totiž přicházeli vybavení jen velmi základními dovednostmi a na koňském hřbetě se stěží udrželi. Praxe vládnoucí v jezdeckých regimentech jim pak mnoho možností k učení nenabídla. Sice koně ošetřovali a krmili, v pevnosti či stálém táboře vyjížděli ovšem většinou jen k přehlídkám, kde zvířata reagovala na pohyby zkušených válečných ořů důstojníků a na hlasy polnice a nedbala na vlastní jezdce. Na druhé straně ovšem sloužili v kavalerii i vynikající jezdci. Především někteří důstojníci a osoby připravující pro armádu koně z nových dodávek, trávili většinu svého času v sedle a nejenže svoje zvířata dokonale ovládali, ale projevovali neuvěřitelnou vytrvalost.
V pevnostech zpravidla vstávali příslušníci posádky až v půl šesté. Na nástupišti provedli vojáci určení v rozkaze do strážní služby prohlídku zbraní a potom je poddůstojníci odvedli na stanoviště.
Důstojníci mužstvo rozdělili pro další úkoly a pro výcvik, pakliže ovšem ještě nějací zbyli. Početní stavy oddílů malých pevností
někdy dovolovaly stavět jen stráže a hlídky patrolující na stezkách v okolí pevnůstek. Pořadový výcvik tady vojáci skoro neznali. Horší
však bylo, že vzhledem k nedostatku financí zanedbávali velitelé i střelecká cvičení. To mělo při střetnutích s Indiány (ti sice do terčů stříleli také jen málokdy, ale měli bohatou praxi v lovu) často fatální důsledky.
Nedostatek financí ovlivňoval i kvalitu výzbroje. Během občanské války armáda přezbrojila, většina útvarů dostala tehdy moderní jednoranné zadovky, na konci šedesátých a spíše až na počátku let sedmdesátých začaly přicházet k útvarům moderní karabiny
Spencer vzor 1865, opakovačky s otočným závěrem a zásobníkem na sedm nábojů v pažbě. Čtyřkilogramovou zbraň ráže 50 vyráběla zbrojovka s několika obměnami od roku 1865, od roku 1868 jako nový vzor. Stejného rozšíření doznaly v americké armádě i výrobky newhavenské továrny Winchester Repeating Arms Co. Používali je nejen vojáci, ale pro jejich kvality i lovci a Indiáni. Ti znali výrobky předchůce firmy Winchester, New Haven Arms Co. dodávající zákazníkům od roku 1860 opakovačku Henry. Její konstruktér B. Tyler Henry navrhl zbraň používanou armádou, lovci i průvodci dostavníků Wells Fargo s jedinou vadou na kráse. Zásobník na patnáct nábojů se totiž nabíjel zepředu, což představovalo pro Armádní kolt.
