monografie Neue soziale Bewegungen in der Bundesrepublik 381 a Die sozialen Bewegungen in Deutschland seit 1945. Ein Handbuch. 382
Zničte, co vás ničí: fáze 1970–1974
Fáze první poloviny 70. let byla charakteristická dvěma protichůdnými pohyby: na straně jedné došlo ke vzniku nejradikálnějších částí z poraženého protestního hnutí roku 1968, zejména teroristických skupin a tzv. K-skupin, na straně druhé probíhal pokus o „reformu shora“ vedený sociálnědemokratickým kancléřem Willy Brandtem (1969–1974). Dalším jevem bylo pozvolné vznikání (post)moderní občanské společnosti konstitující se zejména na základě kooperace nemilitantních skupin levicového hnutí (Spontis) s angažovanými občany v konkrétních, často lokálních otázkách.
Část hnutí roku 1968 dočasně – zhruba do nástupu Helmuta Schmidta jako kancléře (1974) a otevření tématu výstavby jaderných elektráren –uvěřila v možnost reformy shora, a tak či onak podporovala Brandtův sociálnědemokratický reformismus. Mnozí jeho zástupci vstoupili do SPD, zejména do mládežnické organizace SPD Jusos. 383 Brandt byl respektován nejen pro koncept východní politiky, demokratizace,384 výstavby sociálního státu a univerzitních reforem, ale i pro gesto amnestie pro pachatele méně závažných trestných činů v rámci nepokojů v letech 1967–1969. Přesto se jednalo o „předběžnou integraci“, která neměla dlouhého trvání. Její konec se rýsoval již v závěru Brandtova kancléřství, např. v rámci Výnosu proti radikálům,385 který byl v prostředí mimoparlamentní opozice386 interpretován jako porušení základních lidských práv
381 R. Roth – D. Rucht: Neue soziale Bewegungen.
382 Roland Roth – Dieter Rucht (ed.): Die sozialen Bewegungen in Deutschland seit 1945. Ein Handbuch, Frankfurt: Campus Verlag 2008. Srovnej s: Donatella Della Porta – Dieter Rucht: Left-libertarian movements in context: A comparison of Italy and West Germany, 1965–1990, Berlin: Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung 1991.
383 V letech 1969–1972 došlo k nárůstu členů SPD o jednu čtvrtinu. Viz P. Hockenos: Joschka Fischer and the Making, s. 132.
384 Symbolické se stalo heslo z nástupnické Brandtovy řeči v Spolkovém sněmu z 28. října 1969: „Chceme se odvážit k hlubší demokracii“ („Wir wollen mehr Demokratie wagen“).
385 Oficiální název normy zněl Grundsätze zur Frage der verfassungsfeindlichen Kräfte im öffentlichen Dienst V názvu se objevovalo právně problematické slovo verfassungsfeindlich. Bylo zavádějící v tom, že k zákazu výkonu povolání stačilo odhalené „závadné“ smýšlení, nikoliv prokazatelné porušení zákonů. Kritiky byl tento termín srovnáván s pojmem volksfeindlich z třicátých let 20. století
386 V Německu je pro „mimoparlamentární opozici“ (nejen) z let 1967–1969 zavedený pojem „APO“ (ausserparlamentarische Opposition).
a zákaz výkonu povolání (Berufsverbot).387 Problematicky byl v těchto kruzích vnímán i přístup vlády SPD-FDP k jedné z určujících otázek počátku 70. let, k otázce práva žen na umělé přerušení těhotenství (viz níže). Ke konci Brandtovy éry došlo také k aplikaci „tvrdé politiky“ proti vězňům z řad teroristické levice, kteří byli drženi v izolaci, byl omezován jejich kontakt s advokáty atp., což v protestním hnutí vyvolávalo odpor. Autentické naděje vkládané do Willyho Brandta se postupně vyčerpaly. Když Brandt rezignoval v roce 1974 pod tlakem tzv. Guillaumeovy aféry,388 bylo to vnímáno i jako ukončení (nezdařeného) pokusu o reformu vedenou shora.389
Důvěra v Brandta byla relativně silná, nezasáhla ale levicové hnutí jako celek a zřejmě ani jeho většinu. Ta se přeskupila do množství subkulturních a alternativních levicových kruhů, které se staly generátorem nových sociálních hnutí. Nejpočetnější byla nedogmatická levice označovaná jako Spontis. Nejvýrazněji se projevovala v západním Berlíně (tzv. Blues),390 Frankfurtu nebo Hamburku.391 Alternativní levice navazovala na kulturní a postojovou revoluci 60. let, odlišovala se od většinové populace již vzhledem a oblékáním, sdílenou identitou a hodnotami. Často se rekrutovala z rodin
středních liberálních vrstev. Proto disponovala relativně silným intelektuálním, sociálním a kulturním kapitálem a stala se přirozeným „motorem“ nových sociálních hnutí. Sdružovala se v prostředí univerzit, společného bydlení (kultura WG),392 komunitních center a klubů. Často (lokálně) disponovala periodiky, později sítěmi alternativních obchodů, knihkupectví, kafetérií, restaurací, sociálních center různého charakteru atd. Z hlediska státu se jednalo
387 Tento postoj potvrdil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku v roce 1995. Normu zrušil s tím, že zákaz povolání může být uplatněn teprve tehdy, pokud se protiústavní smýšlení projevuje ve výkonu povolání. Německá praxe podle nálezu odporovala Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou Německo podepsalo v roce 1952. Viz U. Wesel: Die verspielte Revolution, s. 220–231.
388 Guillaumeova aféra – politický skandál z roku 1974, který vedl k pádu Brandta jako kancléře. Mezi Brandtovými nejbližšími spolupracovníky byl odhalen agent východoněmecké zpravodajské služby Stasi.
389 Dále W. Kraushaar: Achtundsechzig, s. 183–233; P. Hockenos: Joschka Fischer and the Making, s. 131–135; U. Wesel: Die verspielte Revolution, s. 161–168 a 220–231; Die Kniepenzeitung 883 ist tot es lebe 883, das Kampfblatt der kommunistischen Rebellen, Agit 883, č. 63, 1970; Stadtguerilla, ibid.; Rudolf Walther: Ein direkter Weg von der Spaßguerilla zum Terrorismus? Aktions- und Gewaltformen in der Protestbewegung, in: Die 68er. Kurzer Sommer –lange Wirkung, ed. Andreas Schwab, Essen: Klartext-Verlag 2008, s. 180–187.
390 Jádrem berlínské alternativní scény se stala čtvrť Kreuzberg.
391 V oblasti okolo Hafenstrasse.
392 WG – společné sdílení bytu (Wohngemeinschaft).
o „nepřizpůsobivou“ mládež nebo scénu „sympatizantů“ levicového terorismu (viz níže).393
Tak jako se po roce 1970 zformovala alternativní „Sponti scéna“ (Sponti-Szene), začaly se organizovat i dogmatické komunistické skupiny, které s oporou v Marxovi dále věřily v „revoluční subjekt“, roli levicové avantgardy, latentní revolučnost proletariátu atd. K-skupiny, ať už se jednalo o KPD394, KB395, KBW396 či DKP397, dogmaticky pracovaly s komunistickým dědictvím a často vykazovaly sektářské rysy. Oproti Spontis vytvářely pevné organizační jednotky a „standardní“ politickou práci zahrnující stranickou byrokracii a hierarchii, participovaly ve volbách, pracovaly s médii (většinou vlastními) atd. Tato zkušenost se později zhodnotila ve straně Zelených, kam členové K-skupin počátkem 80. let ve velkém přestupovali. Z hlediska státu byly K-skupiny svou organizovaností nebezpečnější, na druhou stranu čitelnější než difúzní Sponti scéna. Výnos proti radikálům nejčastěji zasahoval právě členy K-skupin. Bylo to dané také tím, že protiústavní komunistické smýšlení členů
K-skupin bylo snadněji doložitelné.398
393 V tomto odstavci čerpáme z: Margit Mayer: Städtische soziale Bewegungen, in: R. Roth –D. Rucht (ed.): Die sozialen Bewegungen in Deutschland seit 1945, s. 293–318; W. Kraushaar: Achtundsechzig, s. 213–233; P. Hockenos: Joschka Fischer and the Making, s. 131–171; U. Wesel: Die verspielte Revolution, s. 239–316.
394 Jednalo se o západoberlínskou maoistickou Komunistickou stranu Německa (Kommunistische Partei Deutschlands – Aufbauorganisation). Jejím čelným představitelem byl Christian Semler.
KPD-AO vznikla v roce 1970, přímo vzešla z rozpouštěného SDS. Rozpustila se v r. 1980. Značná část členů přestoupila do strany Zelených, která vznikala v letech 1979–1980.
395 Zkratka KB označuje hamburský marx-leninský Komunistický svaz (Kommunistischer Bund).
KB vznikl v roce 1971. Sdružovali se v něm klíčoví představitelé budoucích zelených Fundies jako Thomas Ebermann nebo Rainer Trampert (oba dlouholetí poslanci Spolkového sněmu v 80. letech). Členem KB byl i dlouhodobý čelný politik Zelených Jürgen Trittin, mj. ministr vlád SPD-Zelení, v r. 2021 dále poslanec Spolkového sněmu.
396 Zkratka označuje heidelberský maoistický Západoněmecký komunistický svaz (Kommunistischer Bund Westdeutschlands). KBW vznikl v roce 1973 a byl direktivně vedený Joschou Schmiererem. Vykazoval až sektářské rysy. Jeho členové museli straně odvádět část svých platů. KBW tak disponoval nikoliv nevýznamným nemovitým majetkem, což bylo zhodnoceno v dobách zakládání strany Zelených. Např. dům KBW ve Frankfurtu sloužil jako zázemí pro tamní vznikající Zelené (i přes animozity místní komunity Sponties a představitelů KBW).
397 Německá komunistická strana (Deutsche Kommunistische Partei) vznikla v roce 1968 a navazovala na výmarskou a poválečnou KPD zakázanou v roce 1956. Faktická obnova KPD jako DKP byla možná v kontextu východní politiky.
398 F. D. Karl: Die K-Gruppen, s. 15–30; W. Kraushaar: Achtundsechzig, s. 188–193; Sebastian Haunss: Antiimperialismus und Autonomie – Lindkradikalismus seit der Studentenbewegung, in: Die sozialen Bewegungen in Deutschland seit 1945, ed. Roland Roth – Dieter Rucht, s. 447–474; G. Langguth, „Die Protestbewegung“, s. 71–93; P. Hockenos: Joschka Fischer and the Making, s. 131–171; Der Marxismus-Leninismus läßt sich nicht verbieten!? Interview mit einem Vorsitzenden, Pflasterstrand, č. 16, 1977.
Ukázka elektronické knihy