zajímavé. Nakonec jsme se přes to nějak dostali. Ale vnímám to tak, že čím větší je tlak na individualismus, tím je v něčem práce náročnější. Princip je ale stejný.
Ty jsi v poslední době relativně otevřeně veřejně vyšla ven s různými věcmi: Jednak celé dění okolo podcastu Sádlo a platformy Moje tělo je moje. V rámci podcastu jsi mluvila taky o své rodině a dětství, které nebylo úplně snadné. Současně jsem zaznamenala, že jsi někdy na jaře, když byly přijímačky na školy, psala na facebook, jaké jsi sama zažila martýrium s přijímačkami, jak tě nikde nepřijali… Prostě mi připadá, že jsi zažila lecjaké věci, které zažívají lidé, i když jsou úspěšní a známí, ale nemluví o nich. Ty o nich mluvíš. Tak by mě zajímalo, jestli tyhle milníky nebo řekněme těžkosti mají nějakou souvislost s tím, jak tu práci děláš.
Napadá mě, že ta cesta byla spíš opačná. Já jsem se k Sádlu dostala od těch workshopů. Před covidem jsem se octla v nějaké fázi vnitřního vyhoření. Po velmi komplikovaném rozchodu jsem zůstala sama se třemi malými dětmi. Co nejvíc jsem pracovala, abych uživila celou rodinu, a hodně jsem vedla dílny. Dneska už vím, že to takhle dělat nemůžu, že dílny jsou něco, co musím dávkovat v rámci měsíce, protože jinak se úplně vydám, je to obrovský energetický výdaj. Covid mi hrozně pomohl, protože jsem se musela zastavit. A přemýšlela jsem o tom, jak všem pořád říkám, když mluvím o hlase, že je třeba přijmout svůj hlas v jeho nedokonalosti. Byla jsem hrozně „autentická“ a přitom jsem měla máslo na hlavě ve vztahu k přijetí sebe sama – na úrovni těla a vzhledu. Uvědomovala jsem si, že je to téma, které zastrkuju pod koberec, a přitom nepřijímám své tělo. Zároveň kážu jiným o tom, že je třeba přijmout svůj hlas. Trvalo mi, než jsem se k tomu odhodlala. Ale říkala jsem si, že jestli někde stagnuju a chci se někde posunout dál, tak musím jít od péče o druhé k poctivosti vůči sobě.
Říkala jsem si „pořád jsi pozitivní, říkáš, jak nedokonalost hlasu nevadí, že všechno má svoje místo…“ a říkáš to s pocitem, že tvoje tělo je něco, za co se stydíš. Bylo to absurdní. Takže jsem se rozhodla, že se na to podívám.
My jsme se chtěly ptát na to, co je zajímavého na práci s lidmi, kteří nezpívají profesionálně. Ale když jsi to teď dala do těch dvou paralel, tak si říkám, jestli to máš třeba i nějak univerzálněji – co je vlastně důležité pro přijetí nějaké části sebe – ať už je to tělo nebo hlas. Co je ta cesta pro lidi, kteří nejsou profesionálové? Jsou to prostě normální
lidi, kteří nějak normálně žijí, ale najednou se, třeba v našem divadle, s vlastním tělem i hlasem potkají jinak. Dává to nějakou novou možnost. Nějakou novou expresivitu. Co je vlastně potřeba ty lidi naučit?
Myslím, že nejdůležitější – nebo aspoň pro mě je to hrozně důležité a pořád se o to snažím – je vytvoření bezpečného prostoru. Včetně vyslovení rámce pravidel, co se bude a nebude dít. Nebude se dít komentování druhých. Nebude se dít pobízení nebo tlačení druhých „hele běž, udělej to“… Kontrakt mi připadá strašně důležitý. Takže hlavní je vytvořit bezpečný prostor. To je moje práce: vytvoření bezpečného prostoru a opravdu postoje vnitřního nehodnocení. Tak to je třeba to, co já můžu přinést. A potom mám svou osobní zkušenost – já vím, že to je individuální –, že mně hodně pomohlo odpustit si. Že si odpustím. Odpustím svému břichu, že není správně ploché. Odpustím svému tělu, že vypadá tak jak vypadá… prostě odpustit si to, že jsem taková. To je ten paradox v tématu těla – tím, že si odpustím, tak se budu míň nenávidět a víc mít ráda – a díky tomu mi bude na těle záležet. Ve chvíli, kdy tělo budu nenávidět, tak ho budu ničit, nebudu k němu mít žádný vztah, bude mi to jedno. Stejně je to nepřítel, tak už je to jedno. Často nám nadávají, že glorifikujeme obezitu. Jenomže to tak není. Sebeúcta a glorifikace jsou dvě diametrálně odlišné situace.
Ta otázka spíš mířila k tomu, co je pro tebe jako lektorku důležité, když vstupuješ do terénu, kde jsou lidi, kteří tam přicházejí proto, aby se nějak jinak potkali se sebou a se svým hlasem. A to, co slyším, je, že velmi jasně říkáš, že ten zážitek je u těch lidí. To, co dělám já jako lektor je, že vytvářím nějaký typ bezpečného prostředí, které je dané jasně, striktně, s nějakým kontraktem na začátku. Umožňuju lidem nějaký typ přijetí toho, že jsou takoví, jací jsou, a že se v rámci toho můžou někam posouvat – jestli tomu dobře rozumím. Je to tak. Myslím, že ten pocit bezpečí je důležité vytvářet hned v první fázi, kdy jsou cvičení vedená na bázi nehodnocení. Jsou to taková ta cvičení, kde i když by se někdo třeba hrozně moc chtěl řešit, jestli to dělá na jedničku nebo na trojku, tak z podstaty toho cvičení hodnocení možné není. Není tam správně a špatně. Tu první fázi, fázi vytváření bezpečí, mám nastavenou tak, že už se zvuk a hlas nějak objevují, ale jsou to zásadně cvičení, kde nemůžu selhat. A tudíž získávám pocit důvěry, že to vlastně můžu dělat. Je to hra. Ať dělám dílny delší, nebo kratší, tak tenhle první bod tam vždycky zařazuju. Třeba ho trochu zkrátím. Ale nikdy bych nešla rovnou zkraje do výzvy „tak a jdeme zpívat!“ Ne. Vždycky tam mám moment, kdy ze mě trochu spadne strach ze selhání. A teprve
pak můžu začít vnímat a můžu začít dělat složitější věci, které následují. Nejdřív se musí účastník uvolnit, získat pocit, že tam patří, že nikomu nevadí, že to, jak mu to jde, stačí, aby byl součástí toho společenství.
Zdá se, že máš postup práce se skupinami jasně kategorizovaný. Děláš to opravdu dlouho, tak předpokládám, že to máš v hlavě dost organizované. Je to tak?
Popravdě ani ne. Až když jsem byla dotlačená výzvou zvenčí to racionálně reflektovat, začala jsem si to sepisovat. Původně jsem to vůbec neměla uspořádané, já jsem intuitivní člověk. Ale najednou zjistíš, že to funguje a začneš přemýšlet proč, proč cítíš, že to takhle má být. Pojmenováváš si to.
Když jsi začala dělat workshopy, pracovala jsi intuitivně?
V podstatě. Já jsem neměla od koho se to učit. Snažila jsem se aspoň číst knížky, ale zkušenosti naživo jsem čerpala zpočátku ze svojí vlastní práce. Později jsem založila Hlasohled a jednou z pohnutek byla právě potřeba konfrontovat svoji práci s dalšími metodikami.
A to souvisí s mou další otázkou: Kde ty máš svůj inspirační zdroj?
Nedělala jsi uměleckou školu, tak mě zajímá, kde se vzal ten typ přístupu? Došla sis k němu sama, protože jsi to takhle potřebovala? Zajímá mě, kudy tahle cesta vedla.
Jednoznačně jednou z těch skalních inspirací je můj osobní prožitek zpěvačky na jevišti. Vím, co člověk může zažít, jak je to transformační.
Zdaleka ne každý koncert se povede, nebo to zažiješ třeba jednou za to hodinové vystoupení. Ale je to jako rozplynout se v tom okamžiku.
Věděla jsem, že tohle jde zažívat. A zároveň se pohybuju mezi lidmi, kteří mají často zábrany svůj hlas použít. Spousta z nich cítí potenciál zpívání – ale přitom se bojí. Měla jsem velkou motivaci přijít na to, jak tu autocenzuru upozadit a nějak ztišit.
Já to dělám tak dlouho, že si vlastně úplně přesně nepamatuju na ten začátek. Ale vím, že jsem se v tom plácala. Zpětně viděno, byly ty začátky hodně o metodě pokus–omyl. Občas se v tom plácám dodnes, samozřejmě.
Vyvíjela sis svou metodiku úplně sama? Nejela jsi třeba na nějaké stáže nebo workshopy ve světě, nebo i tady v Čechách?
Jakmile v roce 2006 vznikl Hlasohled, tak jsem na nějaké workshopy chodila. Ale myslím si, že nikdo nemůže převzít metodiku někoho jiného.