národních gardistů vystřelit čestnou salvu, je velitelem Národní gardy, která hlídá Tuilerijský palác a královskou rodinu, ale jeho sympatie patří republice, takové, za jakou bojoval v americké válce za nezávislost.“ Blumendorf se naklonil. „Francie je momentálně na křižovatce. Revoluce je v půli cesty. Královi nedávno vzali i právo udělovat milost. Nová ústava je připravena, král bude v nejlepším případě figurkou.“ Sáhl do tašky a vytáhl jakési noviny. „Přečtěte si, co píše Condorcet. Matematik, jeden z nejvýznamnějších Francouzů. Jen čtěte! Dopis mladého strojníka. Autor navrhuje, že za mírnou cenu sestrojí bezvadného konstitučního krále jako robota. Bude pochodovat, zasedat na obřadech, chodit na mši. Dokáže hýbat mechanickou rukou a přebrat od parlamentu seznam ministrů. Při dobré údržbě a promazání součástek by neohrožoval svobodu, byl by věčný — což je krásnější než být dědičný.“ Thugut váhavě vzal do ruky noviny. „Chápete, pane Thugute? Král se může zachránit jen jako tichý poslušný monarcha. Jinak hrozí prohlášení republiky. Jenže mnozí, i Danton či Robespierre, ještě váhají. Čas na republiku podle nich ještě nedozrál.“
„Nemohu čekat, čas běží,“ promluvil Thugut. „Musím vás dodatečně informovat o svých krocích.“ Nadechl se. „Říkáte Robespierre. Jednal jsem s ním.“
„Cože?“ vyskočil Blumendorf.
„Je to muž zítřka. Kdo jiný by mohl pomoci?“
„Robespierre chodí do Café Procope, naproti divadlu. Zahlédl jsem ho mezi herci, herečkami, novináři, dokonce přišel i s bratrem. Věděl, s kým vyjednává. Mé styky s Francií jsou dávné, pradávné.“ Tajemně se usmál. Samozřejmě že zástupci vyslance nehodlal převyprávět, co všechno zažil. Zkušený rakouský diplomat (Konstantinopol, Neapol, Berlín, Varšava), vládní komisař v Moldavsku, Franz Maria von Thugut, navzdory predikátu von není rozený šlechtic, ale syn armádního pokladníka a mlynářské dcery. Pochází kdesi od Českých Budějovic, po smrti se sirotka ujala sama císařovna
Marie Terezie, dala chlapce vystudovat na Orientální akademii ve
Vídni. A potom — jako odměnu za dobré služby — mu udělila šlechtický titul. Hle, dojemný příběh, teď je potřeba ho utajit. Utajení provází postavy okolo nás a objevuje se znovu a znovu. Dokonce prý i hlavní kníže Kounic ví o tom, že mladičký Thugut ve finanční tísni přijal a léta pobíral od francouzské královské pokladny třináct tisíc liver ročně za určité informace z rakouského mocnářství do Versailles. Až příchod revoluce přeťal zlatou žílu a Franz Thugut měl o důvod víc nesnášet jakoukoli vzpouru nebo revoluci.
„Když markýz Mirabeau jako možný zachránce Její Výsosti Marie Antoinetty zemřel, hledal jsem náhradu. A podle vašich informací jsem se obrátil na správné lidi, že?“
Blumendorf vystrčil špičatou bradu a přikývl. „A tedy? Mohu vědět, jak věc pokračuje?“
„Nabídl jsem bratrům Robespierrovým odměnu. Peníze.“ Dramaticky se odmlčel. „Přijali.“
„A dál co?“
Blumendorf byl napjatý. Neřekl kolegovi z Vídně, že mezitím na pokyn šéfa přebírá od královny Marie Antoinetty šifrované dopisy a po kurýrovi je odesílá do Bruselu. Nejen dopisy vyslanci Mercymu, ale i samotnému císaři Leopoldovi do Hofburgu.
Chvíle ticha, cinkání šálků.
„Dál? Dobře víte, že dál nic,“ zašeptal Thugut a brada se mu ještě víc vysunula. Je to odporná tvář, kdo by pro ni mohl hnout byť jen prstem? Ani za peníze.
„Říkal jsem, že Robespierre váhá. Obává se, že by jeho aktivita vyvolala zuřivou reakci nejdivočejších jakobínů. Mohou přepadnout naši ambasádu! Nesmíme udělat ani krok!“ Povzdechl si. „Ten švédský mladík Fersen. Kalí vodu. Povídá se, že je královnin milenec. Jedná bez nás. To je špatné, nebezpečné.“ Blumendorf se rozhlédl. Najednou ožil. „Podívejte! André Chénier! Tamten v zeleném! Z klubu feuillantů, umírněný roajalista, ačkoli jeho bratr je tvrdý jakobín. André je mladý básník, dobrý básník.“
„Neoslovíme ho?“
„Ne,“ polekaně vyhrkl Blumendorf. „Nesmíme vzbudit pozornost.“ Podíval se na velké hodiny mezi dvěma zrcadly. Zavrtěl se na židli. „Musím ještě do práce. Čeká mě jedna depeše. Promiňte, pane Thugute.“
Likéru trikolora už tou dobou zbývalo jen na dně karafy. Emisar z Vídně pochopil, účet vyrovná, má svůj mimořádný fond.
Dohodli se, že se setkají za několik týdnů. Nikoli ve sledované budově ambasády, ale na neutrální půdě. Možná zase v některé kavárně.
V dalším příběhu budeme v kavárně sledovat dva muže, tentokrát podstatně mladší a tisíc mil na východ od Paříže. Jsme v centru Vídně, v Café Frauenhuber v Bacherově domě, kde kdysi sídlily lázně. V přízemí je kavárna s rozměrnými okny do ulice a malými stolky. V prvním patře je menší salon pro náročnější hosty. Tam se podávají vybraná jídla. Jídelna je známá díky kuchaři Jahnovi, který byl kdysi šéfkuchařem u Marie Terezie. V koutě stojí klavírní křídlo. Majitel čas od času zve hudebníky, aby povznesli náladu konzumujících hostů. Nedávno zde hrál i Mozart, říká se, že churaví… Předvedl se i méně známý mistr Beethoven.
U stolu s bílým batistovým ubrusem sedí štíhlý čtyřicátník, předčasně nahrbený úřednickou dřinou. Ruce má krátké a tenké jako hůlčičky, v dlani skrývá skvrny po špatně umytém inkoustu.
Ve tváři žádný Apollon, blýskavé, jakoby věčně vylekané oči. Když se nakloní nad aperitiv, dlouhatánské kníry, na konci zastřižené do špičata, téměř převrhnou skleničku s višňovicí.
Do jídelny vkročí mnohem mladší chlapík, vysoký, urostlý, mladý obličej antického boha, jemný úsměv. Pomalu zamíří ke kníratému, u jeho stolu zpomalí, sáhne si pravou rukou na levé oko. Muž za stolem sebou trhne, zvedne hlavu, spěšně udělá tentýž pohyb.
„Smím si přisednout, bratře Livie?“
„Ovšem, Orfee,“ nejistě přikývne muž nad aperitivem.
„Dobročinnost v lásce.“