na okrajích radikálních literárních a politických kruhů. Psala o právech žen a dělníků v Paříži v revolučním období třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století. Přijímala hosty v malém bytě na Rue du Bac, kam museli návštěvníci vystoupat po mnoha schodech. Na rozdíl od Mary Wollstonecraft si však nemohla pronajímat byt pod vlastní jménem, neboť ji neúnavně pronásledoval manžel, André Chazal, za nějž se provdala v roce 1821. V manželství byla hluboce nešťastná a opustila Chazala jen čtyři roky po svatbě. Chazal usiloval o to, aby mu byla jejich dcera svěřena do péče, a nakonec Floru Tristan na Rue du Bac roku 1838 vypátral a postřelil. Tristan útok přežila a dokázala po něm publikovat cestopisné texty Peregrinations of a Pariah (Cesty párii) a Toulky po Londýně, 1 v nichž bystře zaznamenala třídní a genderové nerovnosti ve Francii, Peru a Anglii. Její zranitelnost ve vlastním domově nám připomíná, že zakládání feministických prostorů nebylo snadné, ať už kvůli nedostatku prostředků nebo mužskému pronásledování.
Feministky a feministé si vytrvale, kreativně a tvrdošíjně přivlastňovali místa, kde mohli provozovat svůj politický aktivismus nebo nacházet útěchu. Některé jejich intervence byly navrženy k rozvrácení prostorů ovládaných muži a zvýraznění ženské nepřítomnosti. Například sufražistka Susan B. Anthony (1820–1906) vedla ve Spojených státech pokusy zmocnit se veřejných prostorů – volebních místností a politických shromáždění. Roku 1872 obsadila v Rochesteru ve státě New York s šestnácti dalšími ženami místo, kde se konaly prezidentské volby, a pokusila se hlasovat, za což byla zatčena. V roce 1876 narušila velkou veřejnou oslavu stého výročí Deklarace nezávislosti. Vyšla na pódium a nabídla předsedovi „Deklaraci práv žen“.2
Pozdější aktivisté využívali taktiku okupace, která mívala podobu mírových táborů, protestních sezení, pochodů a stávek. Obrátili pozornost k novým prostorům – zejména intimním prostorům domova – a začali je vnímat jako politická místa. V Itálii používaly malé skupiny uvědomělých feministek, znechucených davovou
dynamikou radikální politiky a s ní spojenými hrdinskými maskulinitami, slogan „Lasciate la piazze!“ (Opusťte náměstí!). Vyzvaly ženy, aby se setkávaly ve svých domovech a politizovaly tak místa považovaná za soukromou sféru.3
Boj o prostor byl pro feminismus důležitý, ale udržet si nárok na místo mohlo být obtížné, neboť aktivisté bývali nepřátelsky a agresivně potlačováni. Někdy se okupovanými prostory stávala nevyhledávaná místa, která nevzbuzovala mnoho nadějí, například vězeňské cely, kde byla řada sufražistických a feministických aktivistů zavřena za své protesty po celém světě. Jiné prostory byly komerční, ale přesto schopné naplnit feministický potenciál. Například čajovny poskytovaly ženám bezpečné místo, kde se mohly scházet s přítelkyněmi, a tak se na počátku dvacátého století staly klíčovou součástí feministických kampaní.4 Prodavačky sufražistických novin byly zákazem pouličního prodeje vytlačeny z chodníků na okraj. Přesto využily příležitosti a křídami psaly na chodníky hesla a časy srazů. Náměstí, kde se mohla pořádat improvizovaná politická shromáždění, trhy, kde mohly prodavačky hájit své zájmy a práva – všechna tato místa poskytla ženám příležitost k vyjádření solidarity a vzdoru i k vydělání si na živobytí. Ženám často chyběly zdroje, a tak byly prostorově omezeny a nuceny využívat míst, k nimž měly přístup. „Manželství pod dvěma střechami“ či nezávislý život byly dostupné jen těm relativně privilegovaným. Jedna taková žena, modernistická spisovatelka Virginia Woolf (1882–1941), ženy v roce 1929 vyzvala, aby měly „svůj vlastní pokoj“. Nechovala však iluze o životech chudších žen, které takové prostorové autonomie nikdy nemohly dosáhnout. Tři roky poté napsala úvod ke sbírce esejů žen z dělnické třídy, v němž se zamýšlela nad vlastní finanční privilegovaností. Svalnaté paže a velká těla dělnických žen, s nimiž se setkala, ji napůl fascinovaly, napůl odpuzovaly a silně si uvědomovala třídní propast, která mezi nimi zela.5
Raičó Hiracuka (1886–1971) měla zdroje, s jejichž pomocí mohla získat vlastní prostor. Sebrala peníze, které jí matka odložila na svatbu, a v roce 1911 je využila k založení japonské feministické skupiny Seitóša (Modré punčochy) a časopisu Seitó. Konvenční veřejnost šokovala tím, že žila otevřeně se svým milencem a měla s ním dvě děti, než si ho nakonec vzala v roce 1941 – ve věku padesáti pěti let. Jako redaktorka časopisu Seitó si nárokovala vlastní prostor a provozovala kancelář ve svém domě v japonském Akebonočó. Místnost odrážela vztah, jaký Japonky k feminismu chovaly – mnohé ho vnímaly jako soubor myšlenek importovaný „ze Západu“. Pokoj byl rozdělen na hlavní, „západní“ část, kde se nacházel stůl a knihy, a japonskou část s vonnými tyčinkami a rohožkami, které Hiracuka využívala k meditaci.6 Prostor není jednoduchou záležitostí a vždy byl ovlivněn takovými faktory, jako jsou etnická příslušnost nebo náboženství. Hiracuka měla svobodu čerpat z toho, co považovala za to nejlepší z obou kultur. Mnohým ženám však náboženství, třída, etnická příslušnost či rasa určovaly, jaké prostory mohou obývat.
Jakým způsobem je obývaly, bylo také předmětem feministického zájmu. V roce 1974 napsala Rita Mae Brown ve feministickém periodiku Quest: „Ženy a muži jsou vychováváni k tomu, aby prostor využívali odlišně.“ 7 Podle Brown, přední lesbické feministické spisovatelky, ženy obývají svůj osobní prostor tak, že počítají s mužským pohledem a bojí se zabírat místo:
Základní nefeministickou pózou je v mužské společnosti lehce naklonit bok dopředu. I v případě svádění si nefeministka dává pozor, aby nesnižovala mužskou autoritu […] Většina nefeministek klopí nebo odvrací oči a pohled opětuje nenápadně, ještě nenápadněji mužům.
Brown prosazovala hlubší porozumění tomu, jakým způsobem je sexismus zakořeněný v ženských gestech, výrazech obličeje a držení těla.