Moje srdce je jako Markétin ostrov. Obeplouvá ho řeka, utváří ho, hladí, zvedá. Stojím mezi dvěma městy, jsem
jejich součástí a zároveň nejsem. Dole po proudu řeky je všechno červené. Nevím, jestli jsem tou změnou, nebo ne.
Budím se, protože Csilla ve své posteli opět pláče. Ne
může spát beze světla. Ne od toho dne s řekou.
To moje volby přinesly mému dítěti tyhle nekončící noční můry.
— Deník Simona Tiszy, prosinec 1945DEVÁTÁ KAPITOLA Csilla
18. října 1956 Když se probudila, probudila se rozbitá. Toho rána se ale hned neposkládala. Ležela na posteli oddělená od svého těla a rozčarovaná. Sledovala, jak před ní její ruce proplouvají vzduchem, jako by se nesly ve zpomaleném záběru. Plavily se k velkému oknu směřujícímu k řece, na které bubnoval déšť. Nedbale a loudavě stékal po okenních tabulkách. Stejně tak se teď cítila. Nedbale, loudavě. Jako déšť. Deštivě? Nevěděla, jak tohle ráno popsat. Do tváře se jí zarýval roh deníku, ale nepohnula se. Byl to zvláštní pocit, tahle apatie usazená ještě hlouběji než v jejích kostech. Natahovala se do minulosti a vytrhávala kořeny jejích pocitů. Odpoutaná. Tak by se také dalo popsat, co cítila.
Teta se vedle ní posadila a tiše se zeptala: „Chceš si promluvit o včerejšku?“
„Ne,“ zamumlala Csilla do tlusté přikrývky. Pak si povzdechla. „Na chvilku jsem si myslela, že by to mohl být on.“
Obě se na okamžik odmlčely. Teta seděla zády k ní na kraji postele a Csilla zůst áva la schovaná pod peřinou, než teta řekla: „Simon je po smrti.“
„Já vím,“ souhlasila Csilla neslyšně. „Na chvilku jsem ale doufala…“
Že ta těla, která nikdy neviděly, nepatřila jejím rodičům, že se vrátí domů. Ale věděla, že to bylo hloupé, dětinské přání.
Ilona se k ní otočila. „Nepřitahuj k sobě pozornost, Csillago.“
„Neříkej mi tak,“ ohradila se. Její slova zněla chraptivě a zastřeně a jazyk se jí lepil k patru.
Teta si jí nevšímala a stáhla z ní přikrývk u. „Dej se dohromady, dítě. Máme třináct dní.“
A pak odešla do kuchyně. Csilla uslyšela povědomé cvak cvak cvak zapalovače, jak zapnula sporák.
Csilla sundala tvář z deníků a zabořila ji do polštáře. Do znecitlivělých částí obličeje se jí náhle nahrnula krev, až se jí zatočila hlava. Chtěla zůstat doma a číst si tátova slova a chtěla ty deníky hodit do řeky a předstírat, že nikdy neexistovaly. Ale na cokoli z toho bude potřebovat přinejmenším ruce.
Poskládala se dohromady. Mají třináct dní.
V koupelně si umyla obličej a zapletla vlasy. Z šatníku si vybrala šaty. Na nohy si natáhla nylonové punčochy. Oblékla si kabát, který dřív patříval mámě, a černou šálu, aby si uchránila vlasy před deštěm. Její vlasy měly déšť rády až moc, jak říkávala máma. Po dešti bývaly divoké a hladové.
Posbírala deníky z postele a zastrčila si je pod paži. Došla ke kuchyni a pozorovala tetu, jak začíná své ráno. „Děkuju.“
Ilona se otočila a slabě se na svoji neteř usmála. Dnes ráno vypadala hubeně a mnohem starší než na svých sedma-