Stáňa Říhová si dělala kávu, když k ní přistoupil Jan Beran. Usmíval se. Stáně věděla, že zřejmě přijde na věc. Až na ty kalhotky, které si měla sundat, z toho inkriminovaného dne, kdy jí načapal dělat falešný techničák, nic nechtěl. Jenom pozdravil a usmíval se na ní. Stejně jako dneska.
„Dneska jsme tu sami,“ pronese.
Dnes si vzal zbytek personálu dovolenou. Využil toho. Stál u ní metr. Víc ne. Nechával jí prostor, i když ji svými pohyby těla naznačoval, že by k ní chtěl ještě blíž, ale netlačil na ní. Věděl, že jí má v hrsti. Ona to samozřejmě věděla také, a proto bude na něho milá. To si myslí.
„Budete chtít, abych si zase sundala kalhotky?“
„Dneska je venku chladněji. Nechci, abyste nastydla.“
„To je od vás milé.“
Ušklíbne se a sáhne na rychlovarnou konvici. Zalije si kávu a položí ji na pult.
„Jste opravdu krásná žena, Stáňo. Máte přítele?“
Vážně se na to ptá až dneska? Kdybych mu řekla, že ano. Zastavil by se? Asi ne.
„Ne.“
„Divím se.“
„Zastavilo by vás to, abyste…“
„…abych, co?“ přeruší jí a přistoupí k ní.
Dívá se jí do očí. Stáňa ani nedutá. Tak už to udělej. Sáhni mi na prsa, nebo kam chceš. Už to chci mít za sebou, pomyslí si.
„Vzrušujete mně.“
A je to tady. Bude chtít, abych mu ho vyhonila nebo vykouřila?
Určitě mě nebude chtít ohnout přes pult. I když? Člověk nikdy neví.
„Chcete, abych…“
„…abych co?“
„Proč mě pořád přerušujete?!“ zavrčí na něj. Nehnutě však stojí před ním. Používá příjemný parfém, prolétne jí hlavou. Uf! Až teď si uvědomuji, jak moc příjemný je. Jak to že jsem si toho nevšimla už dříve? Možná to bylo tím, že jsem se k němu moc nepřibližovala.
„Nechci vás do ničeho nutit. Moc bych si přál, aby to přišlo samo.“
„Samo?“ diví se a dvakrát mrkne. To se asi nikdy nestane!
Jeho parfém se jí dostává pod kůži. Jemně polkne a olízne si rty.
„Nepatřím do skupiny mužů, kteří svou výhodu využijí hned.
Rád bych…“
„…rád bych, co?!“ přeruší ho s úsměvem na tváři.
Jan Beran se usměje. Na okamžik znejistí, ale vyčkává. Chtěl by ji k sobě přimáčknout. Chtěl by ji políbit. S takovou vášní, až by se jí podlomily nohy.
Cink!
V tom je přeruší zvuk, který oznamuje, že vstoupí někdo kvůli registraci vozu.
„Omluvte mě,“ řekne a odchází pryč.
Zdá se jako by o mě měl zájem. Nechce mě ublížit. I když mám
takový pocit, že by se měl chtěl dotknout. Je zvláštní. A ten jeho parfém. Znovu se olízne. Přistihne se a vzápětí se tomu zasměje.
O půl hodiny přistupuje k jejímu stolu a nabízí ji sobotní procházku lesem.
„Není na to trochu zima?“ ptá se ho Stáňa.
„Má být slunečno.“
„Nerada bych nastydla. Nezlobíte se, když odmítnu?“
„Nabízím procházku. Teplý čaj a pokud budete chtít příjemné posezení u krbu.“
Vážně má krb?
„Nevím.“
„Nebo máte jiné plány?“
„Nemám!“ vystřelila jako by mu chtěla dát najevo, že by se před ten krb ráda posadila. Dívala se do ohně a usrkávala teplý čaj.
„Tak vidíte.“
Jeho úsměv jí nakonec přesvědčil.
„Dobře, kde na vás mám počkat?“
Věděla, že má auto.
„Kde bydlíte? Zajedu pro vás?“
„U Mírového náměstí. Vy to nevíte?“
„Nejsem stalker.“
„Opravdu?“
Hm!
„Promiňte! Jsem blbá. To jsem nechtěla říct,“ vyhrkne a vstane ze židle. „Já vím, že se vám líbím. Proto všechno tohle a sama jsem si naběhla, když se tam tady dělala…“
„…nemusíte to říkat!“
„A vy můžete po mně chtít, abych s vámi odjela, jako trest! Ale neudělal jste to!“
Jan Beran se vrátí na své místo. Stáňa stojí jako opařená a neví, co má říct. Urazila jsem ho? Co se to s ním stalo?
„Mohu se zeptat?“