menuty. Rokitanského život a dílo byly v roce 2004 zpracovány při příležitosti dvoustého výročí jeho narození a šedesátého výročí založení Lékařské fakulty Karlovy univerzity v Hradci Králové Stefanem, Procházkovou a Šteinerem natolik důkladně a pečlivě, že není mnoho co dodat, jen vyslovit respekt k jejich knize.116 Odpovídá tomu i četnost citací z tohoto jejich díla v této publikaci. Nicméně existují i jiné velmi četné práce řady zahraničních autorů, a to nejen z Rakouska.
Karel Rokitanský (1804–1878).
Patolog, filozof, politik, většinou považovaný za vůdčí osobnost
Druhé vídeňské lékařské školy. (Wikimedia Public Domain)
V počátcích studia medicíny, které Rokitanský zahájil v Praze, byli jeho učiteli vedle jiných také Jan Svatopluk Presl pro obor chemie, Antonín Jungmann (bratr filologa a národního buditele Josefa Jungmanna) pro obor porodnictví a též tehdejší asistent fyziolog Jan Evangelista Purkyně. O Preslovi i o Purkyni se mladý Rokitanský v té době vyjádřil dosti nechvalně. Kritizoval hlavně jejich zdánlivě příliš malé zaujetí pro výuku. Své názory však později zásadně změnil, Purkyně později velmi ctil a v době, kdy to bylo v jeho možnostech, snažil se, aby byl plně veřejně doceněn, navzdory Purkyňově značně radikálním vlasteneckým postojům v období Bachova neoabsolutismu.117
Sklony k anatomickému bádání a k patologické anatomii se údajně u Rokitanského, jak uvádějí Stefan a jeho spoluautoři, projevovaly už v mládí mimo jiné i tím, že o prázdninách prý rozpitval každé zvíře, které se mu dostalo do rukou.118 Přechod na další
116 STEFAN, H., PROCHÁZKOVÁ, O., ŠTEINER, I., c. d., s. 78.
117 Tamtéž, s. 20.
118 Tamtéž.
Největší osobnosti, další příslušníci a významní následovatelé Druhé vídeňské lékařské školy
studia do Vídně se stal pro chudého Rokitanského nutností, neboť jej tam na rozdíl od Prahy mohl snáze podporovat jeho majetný, zkušený a poměrně vlivný strýc Alois Lodgman, dvorský tajemník. Studium lékařství Rokitanský ukončil roku 1827 dvěma rigorózními zkouškami, a to s nijak oslnivými výsledky.
Po absolvování lékařské fakulty nastoupil do velmi chudě, až primitivně vybaveného Ústavu patologické anatomie ve Vídni, kde zejména díky profesoru Janu Wagnerovi, původem z Broumova, získal dobré základy v řadě směrů.119 Asistoval mu též jako úplný začátečník a končící student roku 1827 při pitvě Ludwiga van Beethovena. Nedlouho po předčasném Wagnerově úmrtí byl roku 1834 Rokitanský jmenován mimořádným a roku 1844 řádným profesorem patologické anatomie.
Panuje všeobecná shoda, že na Rokitanského je nutno pohlížet jako na patologického anatoma, který oficiálně jako první začal užívat termín medicína založená na důkazech. Tento termín je dodnes v anglosaské i jiné odborné literatuře pod označením evidence based medicine uplatňován jako hlavní postulát vědecké medicíny současnosti a dodnes znovu a znovu podstupuje souboje s šarlatánskými a jinými nevědeckými postupy při diagnostice i léčbě, včetně snah zavádět čínskou i jinou alternativní medicínu do našeho zdravotnického systému a na naše univerzity. Právě v době psaní kvalifikační práce, o niž se opírá tato kniha, zvítězil zmíněný Rokitanského princip evidence based medicine nad politicky účelově zaštiťovanými snahami o oficiální zavedení čínské medicíny do odborné české lékařské praxe, paradoxně právě v Rokitanského rodišti, Hradci Králové.120 Současně se již v předbřeznové době principy evidence based medicine řídili klinikové Josef Škoda, Ferdinand Hebra a záhy i další, kteří jejich způsob
119 Wagner pitval v roce 1827 Ludwiga van Beethovena ve snaze se dopátrat příčiny jeho hluchoty.
120 Je zřejmé, že vlivný propagátor alternativní čínské medicíny, podporovaný z nejvyšších politických hradních míst, na Rokitanského princip pod komerčními tlaky zapomněl.
Významný pruský a německý chirurg. (Wikimedia Public Domain)
(Wikimedia Public Domain)
práce rychle převzali. Už jen tato skutečnost je Rokitanského trvalým vkladem do pokladnice světové moderní medicíny a kritického myšlení vůbec.121 Odpovídá v dobrém slova smyslu pozitivistickému myšlení vědců Rokitanského doby, včetně tehdy razantně nastoupivší pozitivistické historiografie rankeovské.
Profesor Karel Rokitanský byl zakladatelem orgánové patologie a je považován za největšího makroskopického patologického anatoma v historii.122 Jeho stěžejním dílem je třísvazkový Handbuch der pathologischen Anatomie. Jednotlivé svazky tohoto významného vědecko-pedagogického díla, nazvaného Rokitanským ve vší skromnosti příručkou, byly vydány v letech 1842–1846. Vůdčí pruský chirurg té doby Bernhard von Langenbeck (1810–1887), působící v Berlíně, a spolu s ním ve společném dopise profesoru Rokitanskému i tehdy ještě mladý pruský patolog a později zřejmě
největší patolog všech dob, zakladatel moderní buněčné patologie,
121 STEFAN, H., PROCHÁZKOVÁ, O., ŠTEINER, I., c. d., s. 28.
122 Tamtéž.