Měl jsem nahnáno, ale další panika by ho možná jen vyprovokovala.
On zaútočit nechtěl. Kdyby ano, už by to udělal. Tu příležitost už měl.
„Ty mě znát?“ podíval jsem se Bamshiya do čí. Levhart však mlčel a sledoval můj krk.
„Ten symbol, ty znát Uumwa,“ pronesl jsem.
V ten moment levhart zavrčel a pak zakňučel. Bože, to není možný. Dvě stě let starý levhart. To je přece nesmysl. Podíval jsem se na Bariku, která měla vytřeštěné oči, ale myslím, že jí bylo všechno jasné. Přesně jak říkala: „Duše najít cesta sem a ty nyeupe Touma Mkombozi.“ To znamenalo, že jsem žil kdysi jako Uumwa, a proto mě Bamshiya neublížil. Chrání mě. Proč, ale zabil profesora? Věděl o té skupině, která sem mířila kvůli diamantům?
„Chci poděkovat, Bamshiya,“ přivřel jsem oči a pokynul hlavou směrem dolů.
Bamshiya jemně zavrčel. Zakousl se do své oběti, do šamana, kterého si hodlal vzít s sebou a několika skoky s ním zmizel v džungli.
„My jít!“ podívala se Barika na mě.
„Ano,“ kývl jsem a vyrazil směrem k vyšlapané pěšině, která vedla k jezeru.
„My vzít loď,“ dodala a plácla mě do zad, když viděla, že jí až tak úplně neposlouchám.
„Jít k jezeru a vzít si loď kmene Kwalu,“ pronesl jsem a rozloučil se s místem, kde jsem naposledy viděl Bamshiyu.
Stále se mi vracel okamžik, kdy jsem stál před Bamshiyou. Hleděli jsme si do očí a já si uvědomil, že jsem musel být opravdu v jiném životě Uumwa. Dostal jsem přívěšek mkombozi, abych ochránil kmen Kwalu před Bamshiyou. Možná, že měla Barika
pravdu, že jsem přišel do těchto končin z nějakého důvodu. A ten důvod byl Bamshiya. Přes dvě stě let starý obrovský levhart. Šedivě žlutá tečkovaná příšera, co není mýtus. Bamshiya je skutečný…
U jezera jsme z křoví vytáhli jednu loď kmene Kwalu. Dotáhli jsme ji na jezero, a když Barika přinesla ještě druhé pádlo, vypluli jsme. Začínal jsem mít pocit, že útěk s Barikou je jedno velké dobrodružství, které nikdy neskončí.
„Kam my plout?“ zeptal jsem se.
„Já divit se můj otec náčelník Kinywa. On nehledat mě.“
„Možná, že najít tvá krev a myslet, že ty mrtvá, Barika,“ připomněl jsem ji místo, kde jsme se poprvé milovali.
„Nevědět. Není tělo. Duch žije,“ zareagovala způsobem, který jsem rozhodně nečekal.
„My najít kmen a žít tam,“ navrhl jsem.
„Oni poznat, já z kmene Ukuba. Oni mě zabít.“
„Ne. Oni nezabít. Já Mkombozi a oni poznat.“
„Tvé srdce velké, nyeupe Tou-ma. Ty neznat zvyky kmenů.“
„Chtít jít moje cesta?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ kývla bez rozmyšlení.
„Tak my být spolu. Ty moje nafsi – spřízněná duše,“ dodal jsem nadšeně a vůbec si nepřipouštěl, že by to mohlo být jinak.
Barika se usmála, pokrčila rameny a začala pádlovat. Udělala několik temp a pak se najednou zastavila. Voda nás sama unášela